Objetí při západu slunce

Byla to touha po objetí.

Dívám se na tebe, snad jako ve snu. Stojíš u okna, proti světlu zapadajícího slunce. Jeho paprsky ti procházejí skrz vlasy, několik pramenů se odděluje a zaslouží si pohladit.

Díváš se na stromy za sklem, jakoby v očekávání, kdy rozvetou jarními barvami. V očích máš barvu těch květů, vůni jara, teplo paprsků slunce nad obzorem.

Prsty se jemně dotkneš studeného skla, pozoruji tvé ruky, jemné a teplé, dávající péči a pohlazení.

Stojíš u okna, svou postavou vzbuzuješ jaro myšlenek. Dýcháš a vůně jara už teď rozdává radost tvým zvedajícím se hrudníkem.

Přistoupil bych k tobě, obejmul bych tě, pohladil tvé vlasy. Políbil šíji, nesměle nabídnul dlouhou a pomalou masáž zad.
Objal bych tě, poslouchal tlukot tvého srdce, těšil se z tepla tvé kůže, z doteku dvou těl v lázni zapadajícího slunce.

Slunce ale zapadne příliš rychle. Země se otáčí, galaxie pádí chladným vesmírem. Snad ještě není všem dnům konec.