Smutek v očích

Zklamané oči, to je to nejhorší.

Dívat se do zklamaných očí je jako dívat se do dvou horských pramenů, které už nechtějí pouštět slzy, je to jako putovat pouští a vědět, že všude kolem bude už jenom písek.

Zklamané oči jsou jako dvě hvězdy, osamocené na tmavé a prázdné noční obloze. Jako dvě jiskry, protínající svým světlem černou tmu. Jako dva gigaNewtony energie, marně hledající místo k přistání.

Jako dvě galaxie, plující prázdným vesmírem, těšící se na setkání, které zjistí, že vesmír nedává smysl, že je v něm chladno, všechno tam trvá věky a někdy se nestane vůbec.

Vidět zklamání v očích je jako dívat se na les umírající suchem, na řeku plnou kamenů ale bez vody, jako poslouchat zvon bijící ve vzduchoprázdnu, být jako kosmonaut bez perspektivy.

Smutné oči jsou jako květina bez zájmu o její vůni, jako zahrada za vysokým plotem, jako přesýpací hodiny ležící na boku.

Raději nevidět tající sníh, raději nevnímat sněženky kvést, raději neslyšet hvězdy hřát noční oblohu, než vidět zklamání v očích víly ze souhvězdí Labutí.