Ženy neví, co chtějí

My ženy prý nevíme co chceme. To mi napsal jeden muž. Samozřejmě, každá jsme jiná a jakékoli zevšeobecňování jest dlážděnou cestičkou do pekla. Nicméně dovolím si nesouhlasit. My ženy víme, co chceme. Zejména my s nějakým tím křížkem na zádech. Problém je s tím, že nejsme obvykle ochotné na potkání to, co chceme, kdekomu vykládat. A ještě je také časté, že mnoho žen sice ví sakramentsky dobře, co chce, ale není ochotných to přiznat ani sama sobě.

To pánové (jo, jdu zevšeobecňovat a do pekla) to mají jednoduché. Absence multitaskingu jim umožňuje snadno pojmenovávat své touhy a více či méně přímočaře za nimi jít. Chci prachy. Chci svaly. Chci moc. Chci mrdat...

U žen je to trochu jiné. Asi bych za ten objekt touhy doplnila nějaký soubor ALE (protože jedno nestačí). Chci prachy, ale... Chci být štíhlá, ale... Chci mrdat, ale... A ta ALE jsou často důležitější než ten hlavní cíl. Máme zkrátka tolik vnitřních ALE, že jsme se svými přáními opatrné a nejdeme po nich bezhlavě.