Sběratelka motýlků

Máš hroznou radost když mi tu babočku neseseš lapenou v rukou. Měli bychom jí propíchnout a dát na výstavku. Přijde mi to děsně ironické. Hvězda života jasně zdobí tvůj rudý mundúr. Máš dvojí metr na záchranu života? Opatrně toho nebohého motýla od tebe beru, pokochám se tou dokonalou barvou jeho křídel... babočka osiková. Ta mi ve sbírce chybí. Stejně jako babočka admirál. Na toho stále čekám. Tomuto ale dnes daruji zpět jeho svobodu a život. Pauza na svačinu končí. Alespoň tedy mě jakožto nekuřákovi. Ach ten dvojí metr. Ty jdeš zachraňovat životy a přidělávat nám práci. Já to jdu obstarávat na oddělení.

Za ty měsíce už jsem se přestala s děvčaty hyhňat a dělat si legrácky, jen se v dosahu objevil bílý plášť nebo hvězda života. Z uniforem a mundúrů se stala všednost. Pulz už neposkakuje. Tu a tam mě nějaký motýlek okouzlil a poblouznil krátkodobě. Stala jsem se další v řadě. Stejně tak se oni stali těmi motýly v mé pomyslné sbírce. Jeden otakárek vedle druhého. Odešla jsem. Dala jsem si pauzu.

Roky plynou. Zařekla jsem se otakárků, žádní motýlci. Už žádné uniformy. A stejně si mě zas našli a já pro ně ve skrytu duše mám stále slabost. Našly si mě nové druhy, nové barvičky. Už to nejsou jen otakárci. Dostalo se mi štěstí i na babočky admirál. Tyhle nejsou bílé ani červené, ale zelené a pěkně nebezpečné, občas po zuby ozbrojené. Zatím se kochám, ale chytím je.