Dopisování

Občas když se nacházím na rozcestí, nevím kudy kam nebo se cítím zklamaná, znuděná či jen čekám na další krok druhé strany, tak ráda zabrousím do sekce dopisování a nejen zde.

Najít někoho adekvátního a kompatibilního bývá oříšek, ale když se to povede, tak se ráda vracím do dob minulých. Jasně, pergamen a husí brko jsme vyměnili za podstatně modernější technologie, na dopis nemusíme čekat celé týdny, ale to kouzlo to neztrácí. Jen málo lidí dnes ovládá dopisování. Zvykli jsme si na krátké věcné chatování v holých větách za vydatného používání zkratek a smajlíků. Ještě jednodušší je vzít ten telefon a prostě zavolat. Kdo má dnes čas hodiny vymýšlet a datlovat nějaký slohový útvar?

Ale...To radostné poskočení srdíčka, když vidím nově příchozí zprávu v mailu/vzkazníku. Ta potřeba si to hned v soukromí přečíst. Malé úsměvy a červenání se někde v koutě. Fantazie pracuje na plné obrátky s každou další větou. Ta touha ti hned odepsat, abych dostala další nálož textu. Ráda si tě představím i bez fotek. Nepotřebuji je, dokud se nebudeme chtít setkat. Ale přiznejme si to, setkání nebylo účelem našeho dopisování. Nemám chuť s tebou šukat a uspokojit tak své tělo. Na to jsou jiní, pokud dostanu chuť. Ty máš tu výsadu uspokojovat mojí duši.

A pak se to stane zas a znova. Jedno na jaké stránce. Jednou přijde den, kdy se já nebo ty odmlčíme. Žádné sbohem. Zůstane jen kupa otázek a smutek nad jakousi ztrátou. Ano, i do písmenek se lze zamilovat a je potřeba s nimi zacházet opatrně.