Dnes nemusim...

Zaklapnu za sebou dveře a venku nechám pošmourný končící den. Deštník nechám ležet v loužičce na zemi, stejně jako skopnuté boty. Kašlu na to je uklízet. Dneska nemusím.

Cestou ke gramofonu pohodím kabelku na gauč a rozepínám si halenku. Od minulého týdne je na gramci už připravená moje oblíbená deska, takže jen nasadím jehlu a pustím. Zatáhnu žaluzie a zatímco se vymotávám z halenky, přesunu se do koupelny. Málokdy si dopřávám vanu, obvykle dávám přednost rychlé sprše, ale dnes nemusím.

Pouštím vodu, trocha bublin a sukni nechám sklouznout ke kotníkům. Jeden rychlý pohyb a na sukni přistává podprsenka. Krok k umyvadlu, abych smyla trochu toho nezbytného šminkování a pak o krok zpět, abych se celá prohlédla v zrcadle. Už dávno jsem se naučila mít ráda sama sebe. Nejsem modelka, ale mužům se líbím. I sobě. Rozcuchám si zrzavé vlasy a zatřepu si s nimi před obličejem. Ve světle bohatých bodovek koupelny krásně září. Miluji tuhle zrzavou barvu. Není moje přirozená, ale barvím si ji už od svých osmnácti, patří ke mně už neoddělitelně. Jsem ráda, že barva na vlasech je čerstvá a nemusím se teď pár dní jejich barvení věnovat. Nemusím.

Pohled mi sklouzne k prsům a pak k bokům, na kterých jsou vysoké krajkové kalhotky. Neudržím se a pokusím se o nějakou rádoby lascivní pózičku, které znám z časopisů a videí. Do otevřené koupelny se sem z pokoje nesou tóny Girl, You’ll be a Woman Soon a já se pohupuji v bocích, sundávám si pomalu kalhotky a připadám si svůdná jak Uma Thurman.

Ležím ve vaně a hlavou se mi honí myšlenky na uplynulý den a vlastně celý týden. Ušklíbám se nad hloupostí lidí, se kterými jsem se v práci i jinde musela potkat. Je zcela pochopitelné, že se lidé v rámci karierních postupů vždy dostanou až na pozice, které jsou nad jejich mentální síly. Co ale nepochopím, je fakt, že jsou si pak ty pozice schopni přes veškerou svou neschopnost udržet. A naprosto ukázkově ilustrují Dunningův–Krugerův efekt. Pak zatřepu hlavou a tyhle myšlenky si zakážu. Už na ně přeci myslet nemusím, už ne.

Vystřídá je myšlenka na jiného člověka, kterého jsem tento týden potkala. Je chytrý. Neuvěřitelně. Jeden z nejchytřejších lidí, které jsem kdy poznala. Je ministrem. Úspěšným. Mluvili jsme spolu asi tři hodiny. Zajímal se o náš projekt. Rychle se zorientoval v něčem, co pro něj muselo být úplně nové. Hodně se ptal. Chytře se ptal. Strašně mi imponuje jeho inteligence. Ale líbí se mi jako muž? Možná. Bohužel si vybavuji, že to nebylo poprvé, co jsme se potkali. Tenkrát poprvé to ještě nebyl ministr, ale už tehdy byl vysoce postavený. Stál se svojí manželkou v uličce jednoho supermarketu, poznala jsem ho z fotky v časopise. Chci k němu přistoupit a zkusit něco říci, ale přerušuje mne vodopád plísnivých slov jeho ženy, která mu zbytečně nahlas vyčítá, že nedokáže koupit ani blbou žárovku. Stál tam a schlíple se jí omlouval. S touhle vzpomínkou ze mne padají veškeré touhy nad tím mužem dál přemýšlet.

Mozek okamžitě nabídne jiného. Dokonalého. Mého. Dnes odvezl syna na tábor a čekají nás nerušené dva týdny. Co všechno budeme dělat?

Moje ruka sklouzne pěnou do klína. Prsty přejedu po škvírce a pak ji trochu rozevřu. Horká voda zahřeje poštěváček až se mi vydere vzdych. Druhá ruka se pomalu dotkne bradavky. Ve vaně je mi báječně, doslova dokonale. Veškerý trable světa venku ze mne padají, tohle je absolutní relax. Mohla bych si kundičku krásně vyhonit, ale jen si po ní párkrát přejedu. Protože dnes nemusím...