Perleťové knoflíčky

Seděl jsem u bílého stolu v kuchyni. Ania na druhém konci dělala totéž. Bylo zhruba pět hodin ráno a za chviličku mělo začít svítat. Hrobové ticho noci prosekávala tikající vteřina hodin nad ledničkou a jednou za čas sykot otevíraných lahváčů. To ticho nebylo nepřirozené. Naopak, vědomě se vytvářelo za pomoci nás obou. Na stůl dopadala stínová mozaika oranžových tónu z pouličních světel.

“To miluju!” Bez dalšího vysvětlování jsem dál pozoroval kouř z cigarety a opět mlčel.

Ania se vzápětí zvedla a šla do lednice pro další piva. Já na sobě měl jen vytahané trenky, zatímco ona bílé krajkové kalhotky a světle hnědou košili. Rukávy ohrnuté až skoro k loktům, spodní cípy svázané do nedbalého uzlíku, který začínal těsně nad pupíkem. Perleťové knoflíčky zdobící jinak nenápadnou domácí košili měla všechny rozeplé. Ale uzlík neodhaloval nic jiného než rameno s klíční kostí. Kdykoliv procházela, pohladila tu mojí, otevřela pivo, položila ho ke mně na stůl a zase si šla sednout.

Zapálil jsem si další cigaretu, vydechl kouř a Ania mezitím rozvázala ten kus hadru. Začalo svítat ...