Seděl jsem u bílého stolu v kuchyni. Ania na druhém konci dělala totéž. Bylo zhruba pět hodin ráno a za chviličku mělo začít svítat. Hrobové ticho noci prosekávala tikající vteřina hodin nad ledničkou a jednou za čas sykot otevíraných lahváčů. To ticho nebylo nepřirozené. Naopak, vědomě se vytvářelo za pomoci nás obou. Na stůl dopadala stínová mozaika oranžových tónu z pouličních světel. “To…

Každý den je stejný. Setřeš podlahy a stoly, nachystáš kasu a otevřeš. Čekáš na zákazníky a pak jim děláš kreténa dokud neodejde i ten poslední. A další den znova a znova. Za deset zavíračka Tamara rozrazila dveře a posadila se na bar. “Nazdar, co je? Za chviličku zavírám!” “Jedu z práce a chtěla jsem zajít na kafe. Já ti snad při zavírání nevadím nebo ano?” “Vlastně ne. Počkej, zamknu ať sem…