Možná nikdy

Tak jsem si jedno odpoledne před noční umyla hlavu a ráno jsem se místo domů za kočkama vydala za Dvojplamenem.
Když jsem šla chodbou a koukala se jako vždycky po okolních dveřích, všimla jsem si, že z nich zmizely některý ikonický nápisy a novinový výstřižky, který tam byly odvždycky a už jsem věděla, že tentokrát to nevyjde.
"S muži je to tady chabé!"
"Kouzlem se to nevyřeší."
"Možná nikdy."
Záchody byly opravený, nikde žádný Lamb, nešlo se mi lehce a bylo to tam cizí, přitom jsem tam bejvala doma, chodili tam cizí lidi, ani Bátar s obrazama už tam nebyl, ani Peter se svejma sádrovejma odlitkama. Klepala jsem a dílna byla zamčená.
Geniální věci se nikdy nedějou dvakrát.
Časy se mění.
Nejen v mý hlavě, ale všude. Nedá se ostatně očekávat, že svět bude pořád stejnej jenom proto, aby uspokojoval autistickou stránku nějaký divný Drahuše.

Sedla jsem si ven, přes to všechno rozhodnutá, že ještě hodinu počkám a dám tomu šanci. Auta přijížděla a odjížděla, kolem chodila spousta lidí, všichni se na mě koukali a některý se ptali, jestli něco nepotřebuju a chodili ke mně kouřit, protože jsem seděla vedle popelníku. Bylo mi v tu chvíli líto, že už nekouřím, říkala jsem si, že si nějaký cigáro vyptám, jenže už jenom při představě, že si zapálím se mi zvedal žaludek a tak jsem jenom seděla a čekala a Dvojplamenovi jsem poslala fotku těch zavřenejch dveří, která se mu ani po tý hodině nedoručila.
Věděla jsem, co to znamená, zase byl na nějakým tom svým vejletu někde v lese a to čekání bylo teda marný. Začaly mě bolet čelisti, pak klíční kosti, pak mezi lopatkama a to už jsem musela pryč, protože jsem věděla, že se každou chvilku rozbrečím. Fotku jsem hrdinně smazala a zavolala si Uber.

Stejně, co pak? Řekla bych mu, co potřebuju a šla bych, vůbec si nedovedu představit, co by bylo dál. Chybí mi hrozně, ale vídat už ho nemůžu, nechci znova narážet na ty mikro třecí plochy, který to poslaly do kopru. Na ty, který vedly k tomu, abychom k sobě byli upřímný jenom na 99,9%. Je to jako by se mezi náma přetrhly tenoučký průsvitný nitky, který jediný spojovaly tu silnou část našich osobností, kterou máme stejnou a kterou nejde sdílet s nikým jiným a ve který nám bylo dobře, ačkoli jinak jsme úplně odlišný.

Bylo by to po tak dlouhý době jako s těma cigárama? Že bychom se i přes počáteční odpor dostali někam, kde by nám bylo dobře?
Už se to přece stalo. Jenže tehdy to šlo všechno hladce a samozřejmě a bylo jasný, že to tak má bejt.

Já si to cigáro taky zas jednou ráda dám, ale fyzicky cejtim, jak otravuje moje tělo a ráno z něj mám kocovinu. Nepřestala jsem kouřit, protože mi to přestalo chutnat, ale protože mi to dělalo tak zle, že mi to bliknutí plamínku a počáteční bafnutí přestalo stát za to.
Jak je možný, že vidím paralelu mezi inhalováním nikotinu, který je zcela objektivně a nezpochybnitelně nezdravý a přátelstvím s Dvojplamenem? Kdy se ten vztah stal toxickým?

Tak bychom se potkali, leželi bychom tady na gauči pod ledkama a mluvili bychom, pak bychom šli spát, před spaním si podrbali záda, pravděpodobně bychom ani nešukali, já bych se ráno nenechala obejmout a šel by.
Tohle je něco, co se dá praktikovat s člověkem, o kterýho nepřicházíte. V každým jiným případě v tom chybí lehkost a tyhle pěkný zážitky generujou jenom bolest.
A jestli vás někdy někoho bolelo srdce, tak víte, že je to něco, co nechcete zažívat.
Jsem pořád zmatená z toho, jak něco, co není Láska, může bejt tak intenzivní. Blbý je, že na to neexistuje žádnej mně známej vzorec, podle kterýho bych s tím naložila.
Akorát to potvrzuje mojí teorii o tom, že Láska není to, na čem vzniká největší závislost.

Tuhle tady byl Svědek, dali jsme si večeři, pak jsme dlouho mluvili, pak jsme se koukli na dva béčkový horory a šli spát. Ráno se probudil, oblíknul se a do pěti minut odešel, ani jsem nevstala, jen jsme si do sebe trochu zaryli a pak se za ním zavřely dveře a já si říkala, s jakou samozřejmostí jsem to vzala, taky proč ne, že jo, a myslela jsem na to, že kdysi to takhle bejvalo i s Dvojplamenem, než jsem začala mívat pocit, že s každým zabouchnutím dveří přichází malá smrt. Než jsem začala čekat v chodbě zabalená v županu, až se posbírá a než jsem mu začala říkat:
"Hlavně mě prosím tě neobjímej."
Přitom to jediný, co jsem si vždycky přála bylo, abychom se objali a už nepustili.

Naposledy, když takhle odcházel, bylo to úplně šílený, přijel neplánovaně na otočku něco si vyzvednout a vzbudil mě a já jsem zrovna byla na přelomu dvou dnů, kdy jsem si prožívala totální breakdown, protože jsem se právě dozvěděla informaci, o který jsem zatím jenom tušila, že změní celej můj život a o který jsem ještě nevěděla, že nejenom že ho změní, ale že ho započne odznova a že mi bude trvat rok, než se usadí a odhodlám se začít ji zpracovávat. Tak jsem tam stála ubrečená u dveří, žmoulala jsem si prsty na rukou a byla jsem úplně mimo, to bylo v tu chvíli jasný i mně a on řekl:
"Já bych ti chtěl nějak pomoct, ale vůbec nevím co mám dělat."
A já jsem mu chtěla říct, co se mi stalo, jenže to nešlo, nebyl to ten druh informace, kterej někomu můžeš říct ve dveřích a pak ahoj. Byla to informace, na kterou musíš toho druhýho pozvat na kafe a předtím ho upozornit:
"Nechci, abys z toho dělal nějakou kovbojku."
A potom ho uklidnit:
"Budu v pohodě."
A tak jsem jenom pípla:
"Hlavně mě prosím tě neobjímej" a už jsem u toho zase brečela a Dvojplamen mě teda aspoň trošku pohladil po hlavě a pak jsem za ním zavřela dveře.
A od tý doby jsme se neviděli.

"Znáš ten pocit, když jen tak vedle někoho ležíš, ani se ho nedotýkáš a ta jeho energie tě úplně pálí?"
Znala jsem a znám, podle toho jsem od začátku věděla, že není žvanil.
Kdo nezažil to horko, který si samo udělá přemostění mezi dvěma lidma, ten o něm mluvit neumí. Takový to horko, který vyvolá svoji silou v člověku takovej respekt, že mu brání se toho druhýho na druhým konci toho mostíku byť jen špičkou prstu dotknout v obavě z toho, co by to rozpoutalo. Takový to horko, který je vidět.

Čím mám někoho radši, tím je pro mě těžší ho objímat, nechápu proč. Možná už se dopředu bojím toho, že to bude hodně dobrý a pak to najednou z nějakejch důvodů nebude a mně bude smutno a tak si na to nechci zvykat.
Jinak v tom dělám pokroky, zlepšuju se, fakt se snažím navzdory tomu, že se ze mě stává čím dál tím větší asociál a introvert. Zdvořilostně objímám cizí lidi, dám jim pusu na tvář a nechám si dát pusu na tvář a jde to, jenže to mám shozenej obvod. Prostě si v sobě vypnu nějakou přípojku na energie ostatních lidí, aby mi to neublížilo, protože když to neudělám, narušujou mi pak ty cizí energie moji bublinu, ve který to ještě dlouho potom zběsile tiká a crčí. Nejsem ale úplnej magor, vím, že je normální, že lidi se mezi sebou fyzicky kontaktujou a taky nechci v lidech vyvolávat pocit, že jsou mi odporný, když to tak není, a tak na tom pracuju.
Jenom to prostě nejsem já, když se snažím dodržovat tyhlecty společenský tanečky s lidma, který nejsou v mým živáriu.

T. měl svatbu, byli jsme tam v červnu. Na konci obřadu se udělal děsnej špalír lidí, protože to byla obrovská svatba, no trvalo to asi hodinu a půl, než proběhly všechny gratulace a já jsem čekala až úplně na konec a když jsem přišla na řadu, pronesla jsem, že samozřejmě zase nevím, co říct, takže nic říkat nebudu, ale že se neobjímám a teď je oba obejmu.
"To je pravda, to ona nedělá," zkonstatoval T. a nevěsta řekla, že je to krásný a že si to teda užije.
A objímaly jsme se dlouho a mlčely jsme a já jsem cejtila, že je to takhle naprosto v pořádku a energie proudila, cejtila jsem jí a nijak mi neubližovala.
T. jsem objímala o něco kratší dobu, protože je vysokej a je to nepohodlný a navíc měl vycpávky v saku a objímat někoho v saku je úplně naprd a taky mi přišlo nějak divně nepatřičný dělat to, když měl vedle novomanželku.
"Dobře to dopadlo," zkonstatovala jsem tiše.
A on se smál, protože věděl co tím myslím, věděl, že vím, že málem žil na Sibiři s nějakou Ekatěrinou a že ty jeho předchozí vztahy byly vůbec pořád nějakej průser a že to co se tam ten den pod tím dubem odehrálo, je velká věc, protože on je člověk, kterej celej život hledal romantickou lásku a nakonec ji našel.

Před tejdnem jsem se viděla se Slovákem. Nějak jsem potřebovala s někým mluvit, protože matka kluků si ve svejch třiačtyřiceti pořídila čtvrtý dítě.
Jeden den jsme se dozvěděli, že je těhotná, další den se kluci radovali, že budou mít bráchu a další den ta matka to dítě v šestým měsíci zabila, protože by bylo Down.
Mně se jako člověku, kterej se s Downama běžně potkává a kterej ví, že jeden Down je lepší než deset Matek dohromady, udělal opar, když jsem se po tý zprávě netrefila mezi futra.
What the fuck!
Nemám na tyhle informace správnej druh přijímače.
Strašně se teď se Slovákem míjíme, protože on má v práci sezónu a to je to s ním vždycky špatný a obvykle jsem to já, která musí k hoře. Ale pozná, kdy je to vážný. Proto ho mám hluboko v hrudní dutině, podle mě ještě někde dál nebo hloubějc než v srdci.
Hloubějc, rozhodně.
Doufám, že je na tom stejně.
"Hlavně z toho nedělej žádnou kovbojku," upozornila jsem ho, když už jsme byli v jedný wtf debatě a když jsem mu asi po hodině oznámila, že mu potřebuju ještě něco říct.

Od všech důležitejch lidí už teda teď mám nějakou zpětnou vazbu a nějakej náhled, jen od Dvojplamena ne. Na nic z toho, co se stalo za poslední rok. Je to fakt divnej pocit, asi nějakej takovej podobnej jako když deset let chodíte do stejný práce a jezdíte dvakrát denně stejnou cestou a pak tu práci změníte a stane se, že jste jedno ráno hodně unavený a zamyšlený a najednou si uvědomíte, že jste se sekli a jste zase na cestě tam, kde jste trávili deset let dvě třetiny produktivní části dne.

Jestli jste někdo změnili práci po deseti letech, napište mi prosim vás, jak dlouho vám trvalo na ní přestat myslet, abych měla nějaký světlo na konci tunelu.

No a práce. Práci jsem si našla další. I přes ty moje špacíry a přes to, že žiju se třema chlapama a dvěma příšerně chlupatejma kočkama mám tolik volnýho času, že jsem si začala říkat, že bych ze sebe mohla začít ještě něco odevzdávat, co by bylo někde prospěšný. A nějaký nový podněty a kontakty to chce, hlavně mužský, já mám sice ty svoje ženský ráda, ale už je jich taky někdy moc a tu mužskou energii postrádám.
Mužský energie ostatně není nikdy dost.
Dělat tak dlouho v pomáhající profesi je občas dost divokej trip, ale mít v pomáhající profesi úvazek a půl, to je zase úplně jinej level zkušenosti.
Uvidíme, co to dá.

Kluci byli měsíc na Floridě a bylo to boží. Bylo to tak boží, že mě to znovu donutilo zamejšlet se nad tím, že bych vlastně strašně ráda žila sama, tak jak jsem si to přála, než přišel můj Muž. Protože když se ty tři vrátili domů, zablokoval se mi krk a tejden jsem nemohla spát, což podle mě o něčem svědčí.

Ale pak tady byl známej, přišel mi udělat fotky v tý mojí džungli. Byla to sranda, připadala jsem si jak vzácnej exemplář fauny, o kterým chce dobrodružnej badatel přinést zprávu do civilizace. Válela jsem se tady nahá po gauči, hladila jsem kytky, chovala kočky a vůbec jsem dělala všechno, co exemplář ve svým přirozeným prostředí obvykle dělá a Dobrodruh mě u toho fotil a já se furt smála.

Jenže pak jsme se, jako nakonec vždycky se všema, dostali k otázce vztahů a já se dozvěděla, že je to měsíc, co se Dobrodruh se svojí dlouholetou dobrodružkou dohodli, že jejich další společná cesta už nemá smysl a rozešli se. Zaujalo mě to, protože jsme stejně starý a oni spolu byli stejně dlouho jako my s Mužem a dlouho jsem je považovala za stabilní pár a než jsem se nadála, porovnávali jsme ty naše vztahy a filozofovali nad tím, jestli má partnerský soužití vlastně ještě nějakej smysl a není jenom přežitkem.

No tak asi není, vzhledem k tomu, že on se prakticky hned po rozchodu zamiloval a já se každou chvíli dojímám nad svým Mužem.

Vážně, dojímám se. Jsou to otázky, který si sama sobě občas kladu, o tom smyslu vztahů.
O smyslu mejch vztahů.
O smyslu mýho manželství.
A pak se dojmu. Když Muž vidí, že je mi divně a tak mě vezme do Hornbachu, když tady se mnou absolvuje všechny ty blbosti kolem kytek, přivrtává mi větve a natahuje provazy, když se něčemu směje jak blbec a já zvedám oči ke stropu, protože některý věci někdy beru zbytečně moc vážně, když se pokouší mluvit se svejma pubertálníma dětma, který dělají, že ho mají na salámu, když tady chodí nahatej po bytě a já si vždycky vzpomenu na ten večerníček O človíčkovi, když se pokouší vymyslet, jak to udělat, abych za dvacet let nemusela prodávat barák, kterej postavil můj Táta a mohli jsme v něm bydlet, když si píše ty svoje seznamy, když v noci spí a spokojeně se usmívá.

Převyprávěla jsem to takhle Dobrodruhovi.
"Hm, máš pravdu, já jsem se už takhle nedojímal."
A mně došlo, že můžu bydlet sama a bejt si šťastná v tom svým asociálnu a jednou za čas si jít někam zamrdat, ale že dokud jsem schopná se dojímat a z toho dojetí na ráno Muži připravit dobrou snídani, aby měl lepší náročnej den, asi bych byla blbá, kdybych o to usilovala.
Na samotu je vždycky času dost.

Ale ne že by to pro mě bylo jednoduchý. Jsou lidi, který jsou neradi sami. Já mezi ně nepatřím, nepatřila jsem a patřit nebudu.
Možná nikdy.

Má vůbec někdo na světě nějakej návod na to, jak dělat SPRÁVNEJ vztah?
Dost o tom pochybuju, zvlášť když vidím, kolik odborníků, který jedině vědí, jak na to, je tady.
Je to totiž bizarní. Snažit se mít správnej návod na něco, co ze svý podstaty správně dělat nejde.