Stín lesa, chvilka v nekonečnu

Neumím to popsat.

Ty oči jsou jako nejkrásnější květina pod sluncem. Jejich úsměv nelze popsat veršem, je v něm poezie těch nejhezčích barev jara i podzimu zároveň.
Jsou v nich kapky deště, rosa padající z listí, paprsky večerního slunce. Je v nich osud.

Dotknout se těch rukou, třeba jenom letmo při procházce parkem, je jako složit symfonii pro jediné srdce. Krátký dotek kůže těch dvou dlaní umí zastavit čas, zastínit i světlo celé galaxie. Stát se smyslem a důvodem celého bytí.

Hra vánku s vlasy rozvlní snad i luční květiny. Věnovat jim pohlazení, je jako přivonět celé louce. Jako pozorovat modré nebe přes koruny stromů.

Být jenom chvilku spolu, v prázdné kavárně, ve stínu lesa, na dlouhé cestě bez cíle, je dárek osudu. Osudu, který se třeba mine místem či časem, který má rád smutné konce, který konce vysloveně miluje, který ale někdy daruje alespoň tu prázdnou kavárnu, ten stín lesa, chvilku s květinou. Vážím si toho.

Neumím to ale popsat. Na rozdíl od mnoha jiných, kdo umí, já ztrácím půdu pod nohami. Chodím, světla galaxie nevnímám, vůně květin prochází kolem mne nepovšimnuta, chuť kávy má smysl jenom v prázdném stínu, kdy pohled do očí je jediným přáním, smyslem, prosbou.

Cokoliv bude, se skončí. Louka zaroste, galaxie odpluje vesmírem někam dál, les už nebude na mapách, kavárna se zaplní lidmi, déšť zaplaví rosu, cesta ztratí smysl. Bude jenom vzpomínka. Na dotek kůže dlaní ve stínu lesa, vzpomínka, pro kterou ten les mělo smysl objevit.