Ani venku neba

Za chvíli zase jdu, tam ven a nemám náladu. Radší bych si šel něco koupit, holku, nebo si koupit nějakou veteš a dávat to dohromady. Nějakou takovou podobnou, co se tady už pár tejdnů válí rozložená. Vždycky v pátek takhle vyrazim na cestu za mámou a dneska vim, že si přivezu dobrou rajdu. Bude na místě spolujezdce, ve skleněné krabičce, s extra knedlíky v druhé.
Vždycky v pátek takhle jezdim, takovej rituál za kterej jsem vděčnej. Nikoho jinýho z rodiny už jinak nemám a bylo nás tak hodně, že ani nemám náladu něco vyprávět. Už mě i napadlo, najít si ženu, lásku a mít svoje dítě, který v podstatě i potřebuju, aby někdo pokračoval ve sběru veteše. Bylo to tak vážný, až já dokonce chtěl psát inzerát. Jen jsem ho měl začít psát s dutě vylitou hlavou, abych si nevybavil svůj život, po odeslání toho minulého...

Takže jsem psal něco jinýho, vlastně dlouho odkládané blogy. Musel to být Habaděj a nakonec i Samotáři, ty jsou prostě zvláštní. Pak jsem opravil pár hrubek, několikrát přefiltroval, upravil znění, proházel rody, děti, chlapy, ženský a zase opravil ty opravené hrubky, na předešlé bejvalé hrubky. Pak mě teda napadlo něco vydat, když v tu chvíli si zase vzpomínám, jak mi pak všetečky píšou, že takhle psát nemůžu. Tedy určitě ne tato slova, v tomto konkrétním významu. Tak jsem to celé zavřel, pustil si film „Zraceni v čase“ a potom zašel na pivo.

No ale teď už fakt musim, okolo páté mě máma už čeká. A pojedu starším autem, zlepší mi náladu a navíc je i venku hnus. Totiž víte vůbec, čím mi tahle veteš zvedne náladu? Že na mě nic drze nebleje. Jako například, vem si pás debile, nezavřel sis dveře debile. Špatně řadíš, píp, teď pětku debile, píp, bacha máš vedle auto debile! Ne ne, teď nepředjedeš, ne, teď nemůžeš. Neser mě debile, nebo ti ten volant vyrvu z ruky a už si nezakroutíš!

Prostě nic z toho se tam neděje a působí jako balzám na duši...