Nic moc nepotřebuji

Dneska už nejde o nic těžkýho, něco si odepřít a navíc jsem v okolí až směšně známej tím, že mi všechno extrémně dlouho vydrží. První příčku již celé dekády drží první bejvalka, kterou když máte, tak už další takovou nepotřebujete. Hned v závěsu na ní mžourá první povoz, kterej sama vybrala a kterej je dodnes spolehlivější, než kterákoliv jiná bejvalá. Pořád mi nejde do hlavy, kde ony vzaly ten dojem, že si nenechám kecat do života a že na ně po rozchodu hned zapomenu? Už mi to přijde, jako běžná rutina, kdy každé ráno vyjde sluníčko a o fous dál nahlodá gumové těsnění, v záhybech černé karoserie z devadesátek. S prstem v zadku, s rukama v kapsách i křivým úšklebem ve tváři, pravidelně šolichám a konzervuji. Uvnitř najdu támhle blonďatý vlas, vedle delší červený, jinde zrzavý kratší z mikáda a každý nese své jméno. Všechny tam jsou doma, kde už nikdy neodrostou. Tak aspoň dám nad vzpomínkami oči v sloup, to si neodpustím a hlavně v poslední chvíli, ještě nahmátnu u loketky černý brejle, ať pohledem nikoho neurazim. Teď snad cajk, teď můžu na svět.

Beru tašku, že cestou udělám nákup. Jel bych mhd, ale tam všude dotěrně čumí a navíc strašně rád chodim i jezdim přímočaře, podobně to berou letadla, akorát fakt nemám ty křídla. A tak když něco leží v cestě a má to dvě díry, tak tam vlezu, občas někoho naseru a hned zase mířim ven svou cestou. Jen tak mimo, víte kolik slepých ulic, ve skutečnosti slepé nejsou? Často se tak jen brání náhodnejm průjezdům, když průjezd zakázán nefunguje. Ale zpátky, takže se tou cestou přibližuju k potravinám s názvem „Můj Obchod“. Druzí si tady na obsluhu stěžují, ale já si za pár kaček dýška nestěžuju, culí se od ucha k uchu jen mě vidí. No a jak tam tak chodim mezi regály, tak zjišťuju, že buď tohle pořád mám, případně to zase hnije a nebo se mi to už hnusí, nežeru to, anebo jsem si řekl, že bych to žrát neměl...

Nakonec posuďte sami... Kilo cukru mám na rok, kilo soli na dva. Kilo kafe no, asi taky dva. Kakatho nevedu, klasické čekundály vůbec a sladkosti všeho možného druhu už taky ne. Jen tak jednou za rok si zhřeším a koupím vejce od Kinder. A ano, ve špajzu mouchy bzučely, že brambory dávno vyklíčily, takže otázka zní. Chceš víc much? Ale rozhodně se neztratí spousta vody, když mi dneska z kohoutku smrdí. Protože leju jako prase, třeba i jen vochucenou vodu jo, ale prostě leju. Tvrdej jsem dávno zakázal a tak aspoň beru dvě plzničky, pro připomenutí chutí minulých časů. Rovnou hajzlák, kapsičky, pytlíky a stelivo pro kočky. Pak beru ubohou mraženou pizzu a sním o pořádné flákotě. Ale na fronty teď prostě nemám, ta lenost přetlačila chuť i hlad a moc ráda kámoší s panem Vrtokolenem. A ten tohle jedině vodkejve... „No jasně blbe, seber ještě další tři plzně a hlad dneska zapomeneš.“ Sice pitomeček dává diškrece, kde se jen objeví, ale v kolenou má děr no ementál hadr. Už jen zírám na pomrdanče a vzpomínám na bejvalku, jak mi je kradla a strkala pod svůj nákup v igelitce. Občas se ještě staví, takže ještě banány, ať hovna neztrácí konzistenci.
Dál letím přes drogerii, celkem dost vysoko, protože v této oblasti přistávám striktně jednou za dva roky. Což zahrnuje všechny ty prací gely, prášky, aviváže, zubní pasty a deodoranty... No a vlastně nic víc, protože veškeré čisticí prostředky, kradu uklízečce ve šroubárně, takže jich mám asi na deset let. A pokud jde o spešl hydratační záležitosti přímo na mé tělo, jako předražený krémy na žaluda, čisticí mléka na prdel a gely či šampony na umaštěnou hlavu, plus jiný vyvoněný cintáky. Tak tyhle teď kupuji výhradně z penzijního balíku, protože co jiného s ním dnes dělat? Když třeba takovej můj taťulda, se odporoučel v šedesáti přímo na své narozeniny, takže jako na co mám potom myslet?

Jenom na kundy, vlastně ženy, dívky a tak. Prej tohle tak je, nakonec prej myslíš jen na ně. A teď mě napadlo, že tady mají u kasy pěkný čuráky ve tvaru lízátek. Vždycky na ně tak koukám, když platím a říkám si. „Který hovado to tady asi kupuje?“ Už jsem vzal jeden kamarádce k narozkám a teď asi vezmu jeden bejvalce, protože takovýho určitě neměla. Vidíte to, vlastně mi má přivést od babky ořechový, nebo ořechovo-tvarohový koláčky. Tak aspoň dostane sladkýho čuráka do pusy a já domácí koláček.

U pokladny připravuji bezkontaktní kartu ke kontaktnímu placení. Ještě beru toho sladkýho čuráka a sympatické šikmovoké prodavačce vysvětluji, že potřebuji zasunout dovnitř, protože to mám překroucený a bezkontaktně vůbec nereaguje.
Vždy se na mě tak usměje, jako nevšiml jsem si, že by se takhle tlemila na někoho jiného. No jasně, kokot kupuje čuráky a ještě dává dýška, jako kde jinde tohle pohledá? Jakmile se mile rozloučím a vycházím ze dveří, mračím se na zamračené nebe, které neváhá a plive až zebe. Běžně ten kilák beru vozem, ať lenost nedrhne tašky vo zem a netrousí nepotřebné krámy. Protože vždy vím,
že přinejhorším, bejvalka nažrat dá mi...