KLOBÁSA

Přestávám mluvit.
Nikdy dřív bych neřekla, že to tak budu mít a taky nevím, proč se to stalo. Zatím je to pro mě nová situace a divně se s ní srovnávám.
Možná jsem unavená z lidí.
Lidi nějak moc mluví, ale většinou mluví zbytečnosti a já nemám v hlavě kapacitu na plky. A sama už jsem toho za život taky namluvila dost a dost jsem se při tom nadřela.
Moje hlava byla přeplněná vždycky, ale teď je to krizový. Když je mi sedmatřicet a už teď nemám kapacitu, kam ty informace budu ukládat potom? Nebo Vesmír fakt počítá s tím, že budu žít jen do čtyřiceti a tímhle mě teď chce donutit, abych už začala třídit, vyhazovat a uklízet?
Asi mi zatím nezbejvá nic jinýho než čekat, jestli to není jenom nějaká moje vývojová fáze.
Přestala jsem mluvit třeba i na poradách, takže se ze mě každý úterý ráno na dvě hodiny stává malej černej čtvereček. Uznávám, že to není ideální, ale řekla jsem si k tomu svoje a zatím jsem nepostradatelná a tak se mi to dál toleruje.

Taky se mi to vevnitř zašprclo. Kdo ví, co je to tentokrát. Ono je to furt něco, na jednu věc přijdu, schroustám ji a pustím a hned je tu další, už se v tom přestávám orientovat.
Pořád ještě občas fotím, ale nějak mi to nejde, nejde mi nic hrát, jenže mi při tom nejde ani bejt sama sebou, což je něco, co dřív bejvalo mojí velkou devizou.
Mám rozhozený všechny vnitřní stroječky.
Nejsem v souladu se svojí esencí a momentálně se mi i zdá, že ani nevím, co moje esence je.

Když jsem ještě fotila aktivně a spoluvytvářela pravidelně nějakej obsah, bylo mi při tom až děsivě dobře, bylo to přirozený a dlouho jsem z toho vždycky žila. Taky jsem potkávala ty fotografy a mám z těch dob vůbec ty nejlepší lidi, který se našli právě mezi nima.
Ale nějak se to strašně změnilo. Přišlo období 'zrcadlovka do každý rodiny' a začalo toho bejt moc, moc ateliérů, moc pseudofotografů, moc, strašně moc fotek, nespolehlivost, budoáry ke každejm Vánocům, začalo se fotit na jistotu a z divnejch motivací. Zlatý časy komunity na Fotopátračce už jsou moc velká minulost.
Těch fotografů, který si ještě chtějí hrát, pracovat a zkoušet a u toho třeba celý odpoledne nebo noc popíjet víno, je málo. Nebo je možná zabil Instagram a jsou podpultový zboží.
Ale někdy je někdo jako zjevení, třeba jako Dobrodruh a nebo teď naposledy H., kterej si mě našel kdo ví kde.

Jela jsem za ním přes celou Prahu a přitom jsem ani nevěděla, za kým jedu. Byl to chlap a podle jména cizinec a viděla jsem co fotí, ale to byly jediný vstupní informace, který jsem měla.
Otevřel mi štíhlej mírnej kluk v mým věku s velkejma kulatejma tmavejma očima a sametovým hlasem.
Někoho takovýho jsem teda fakt nečekala.
Když jsme dofotili, bylo mi divně a chtěla jsem se oblíknout a sbalit, bylo brzo a ještě bych bejvala stihla Muže, než usne, ale H. uložil foťák a pak na mě ukázal prstem a řekl trochu pohrkaně:
"Počkej chvilku, já ti tady ještě něco nabídnu."
A než jsem stihla cokoliv, už jsem slyšela z kuchyně vroubkovanej nůž, jak krájí nějaký pečivo.
Nikdy jsem nepochopila vroubkovaný nože a k lidem, který je používají, pociťuju přirozenou nedůvěru. Mám za to, že jenom psychopati dovedou s klidem sledovat, jak od tohohle nože do všech směrů na desítky centimetrů daleko odskakujou tvrdý drobky a dopadají do všeho a na všechno, co bylo předtím uklizený a tak jsem jen stála, bolela mě ta drobková spoušť, kterou jsem neviděla a tiše vyčkávala.
Pak klapal o prkýnko jinej nůž a najednou se přede mnou objevil talíř s bagetou a sýrem a nějakou klobásou.
Byla jsem nahá v cizím bytě s cizím klukem, jehož jméno jsem neuměla vyslovit a tak jsem mu říkala 'ty hele' a nebyl v tom žádnej sexuální podtext, i když jsem měla na zadku obtisknutý zaschlý dlaně z akrylu, bylo to samozřejmý a úplně v pohodě.
"Co je?" zeptal se H. potom, co mi podal džus a na široký opěradlo gauče položil podtácek.
Podtácek.
Podtácek čekáte u šedesátiletý tety Běty, ne u sedmatřicetiletýho chlapa, kterej žije sám, ne? Koukala jsem, jak si ten svůj se svojí sklenicí urovnal na stůl a pak si sednul tři metry ode mě na stoličku od piána a opřel se o špičky nohou.
No jo, proběhlo mi hlavou, dyk to vlastně není divný. Když se podívám na ten uklizenej čistě zařízenej byt, kde má všechno takovou barvu, jakou má mít na místě, kde to má bejt. Cvaklo to a podtácek se integroval jako nosnej bod do charakteristiky mýho novýho známýho.
Jestli to někdy dotáhneme dál, budu mít kamaráda, kterej používá podtácky a vroubkovanej nůž.
"Nic, jenom jsem přemejšlela, kdy je vhodný odejít, abych neotravovala a ty jsi přinesl klobásu."
"Chybí mi po večerech společnost," odpověděl H. věcně.
A pak jsme dalších šest hodin mluvili a probíhalo něco neobvyklýho.
Konverzace.
H. mluvil pomalu, s pečlivostí cizince mluvícího jiným jazykem než rodným skládal jedno slovo k druhýmu a stavěl rozvitý věty, jenže bez přízvuku, jako by česky mluvil celej život. A tak, že mě to dojímalo. Dojímalo mě, jak byla ta jeho řeč dokonalá, klidná, jakou krásnou češtinu měl, jak dobře se to poslouchalo. Možná jsem něco takovýho ještě nezažila. Pokládala jsem otázky a H. odpovídal šest hodin v kuse a neplkal a měl mojí plnou pozornost, aniž by se o to snažil.

Jenom to focení předtím mi nešlo. Jako fakt kurva mi to nešlo. Chyběl tomu výraz, emoce, pohyb. Něco definitivně zabilo mojí bezprostřednost, umřelo mě to. A improvizovat jsem neuměla nikdy. Jsem dobrá v řešení problémů, když na ně přijde, ale neumím bejt spontánní jen tak, pro radost. Mám někde nějakou zástrčku, která tomu brání, já o ní vím, ale nevím, co s ní. Uměla jsem ji vyndat, když jsem psala, ale poslední dobou už mi ani tohle nejde. To Něco ji zastrčilo nadoraz.
Piče ale radši bych na to přišla někde sama v klidu doma, ne abych plejtvala něčím časem.
V panice jsem si tam odkroutila, co jsem měla, tvářila jsem se, že jsem úplně nad věcí, to mi vždycky šlo, ale vevnitř mi bylo trapně a styděla jsem se, vevnitř jsem nedejchala, vevnitř jsem byla všude jinde, jen ne v přítomnosti.
Bylo to o to horší, že H. to věděl.
Ale pak, když jsem se chystala utýct, přišla ta klobása.

"Proč ty fotíš?" zeptal se mě H.
"Taky potřebuju něco tvořit, nějak se sebevyjádřit."
"Píšeš?"
Překvapilo mě, že mě znal sotva pět minut a jako první jmenoval zrovna tohle. Ještě s takovou samozřejmostí.
"Už moc ne."
"Proč?"
"Protože píšu jenom když potřebuju a čím jsem starší, tím víc vidím, že se kvůli tomu nemůžu pořád udržovat v permanentním stavu deprese a smutku, že mi to neprospívá."
To jsem teda zase pro změnu překvapila sama sebe, jak mi to bylo najednou jasný a jak jasně jsem to byla schopná formulovat.
H. byl ke mně natočenej bokem, něco hledal a přitom se jenom usmál a já poznala, že moc dobře ví, co tím myslím.

Tu noc jsem konečně pochopila, co je to umění a pochopila jsem, proč mi nešlo hrát na piáno srdcem, tancovat nebo malovat. Ne že bych byla nešikovná, ale můj prostředek k vyjádření vnitřního světa byl a je jinej.

"Interpretuj to, co vidíš a slyšíš ve svý hlavě."

Žij to, co jsi uvnitř.

Mám kamaráda, o kterým bych chtěla napsat víc, ale jednak bych řekla, že by tomu moc nefandil a druhak jsou zážitky s ním spojený takový niterný a aktuální, že mi vlastně i přijde dobrý se o ně nedělit.
Aspoň teda ne teď, v tomhle období.
Je ale velkou součástí mýho života, větší, než jsem čekala, o čemž mimo jiný vypovídá i to, že je jedním ze čtyř lidí, se kterejma se vydržím koukat na nějakej film a jedním ze dvou, se kterejma jsem schopná podívat se i na něco normálního. Mám z toho radost, mám radost z toho, že chvíli dovedu zůstat na jednom místě, když jsme spolu, mám radost, že jsme se neprošukali ke konci kamarádství, kdy bychom si už neměli co říct, že jsme schopný si i poležet a popovídat a já u toho nemám pocit, že musím někam utíkat.
Takový malý důležitý úspěchy to jsou.
Pustil mi Rytíře spravedlnosti. Doporučuju to teď všem, je to silnej film. Mohla bych ho sledovat pořád dokolečka, takže po tom, co jsem ho doporučila komu jsem mohla, koukli jsme se na něj i s Mužem.
"No jo," řekl trochu překvapeně, když to skončilo, po chvilce ticha.
"Takže každej člověk má vlastně něco."
Bylo vidět, že mu konečně došlo to, co já mu říkám už několik let.
KAŽDEJ MÁ NĚCO.

Lidi se bojí, že když ukážou, co mají vevnitř, to Něco, když budou mluvit o bolesti a tajemství a duševních úrazech a strachu, může jim to ublížit. Že jim kvůli tomu může někdo ublížit, že budou zranitelný.
Ve skutečnosti ale nic nepomáhá víc, než pustit se týhle nesmyslný berličky a mluvit a mluvit a mluvit. Případně psát.
Jestli jsem na něco v životě přišla, a že je to možná to nejdůležitější, na co jsem mohla přijít, tak na to, že úplně všichni lidi na světě jsou nějakým způsobem rozbitý a dělí se na dvě skupiny. Na tu, která to o sobě ví a na tu, která si myslí, že rozbitá není.
Člověk se nemůže bát, že mu někdo ublíží, když si uvědomí, že uvnitř jsou vlastně všichni lidi stejný.

Lidstvo se skládá z rozbitých lidí.

Já jsem se taky rozbila a dávám se zas dohromady. Je to práce na zbytek života, ale uspokojuje mě to. Vidím v tom smysl, byť to nikdy nedokončím a pořád budu dělat chyby. Ale budu mít strejčka do dalšího života.
Pomáhá mi v tom vědomí, že ať se mi v životě stalo cokoliv, vzešlo z toho ve výsledku něco dobrýho. A taky jsem se jednou rozhodla, že to lidem dovolím, aby mě rozbíjeli a od tý doby mě paradoxně nerozbije nic, protože mi došlo, že ty lidi fakt nejsou to, co mi ubližuje. Sama sobě jsem nebezpečná a k sobě jsem nejzákeřnější.
To s těma hodnejma a zlejma lidma, který nás mají buď rádi, nebo nám ubližujou, to vlastně není nic než taková trochu pitomá alibistická hra.

Lidi jsou ve svý podstatě úplně křehký bytosti. Když k nim takhle přistupuju, z týhle strany, otevírá se mi úplně jinej svět. Krásnej. Můžete polemizovat nad tím, jestli je svět bolavýho nitra krásnej, to jistě, ale když se oprostíte od toho, že některý ty věci, co lidi zažívají, jsou jenom hrozný a nic víc na nich není, pochopíte to.
Je to podobný jako když má někdo cévku a vy vidíte jen tu nechutnou hadičku, která vede z díry v podbřišku a už nevidíte, že to je něco, co někomu pomůže žít. Nebo když se koukáte na smrt jako na to nejhorší, co se vám může stát místo toho, abyste si připustili, že je jenom vyvrcholením jednoho z mnoha vašich životů.
Dřív jsem to dělala, protože mi přišlo zajímavý zjišťovat, co mají lidi vevnitř, ale dělám to už tak dlouho, že se to stalo součástí mýho myšlení a pohledu na svět kolem a je mi to přirozený. Když sedím proti člověku, sedím proti jeho nitru. Jestli se mnou jeho nitro mluví, to už je jiná věc. Někdy ani mluvit nemusí a řekne tím všechno, ale přála bych si, aby lidi věděli, že se mnou můžou žít to, co jsou uvnitř.

Uvnitř jsou totiž všichni lidi stejný, jsou jemný, mihotavý a třpytivě průsvitně studeně modrý.
Takovou barvu má slovo 'křehký'.

Můj Muž taky často řekne něco, nad čím se musím dost zamyslet.
"Jsem přesvědčenej, že v dlouhodobých vztazích jsou hluboký a nezaměnitelný city, bohužel jsou zabíjený obecnou představou o romantický lásce," vypadlo z něj jednou skoro mimochodem v autě, zrovna když jsme projížděli v noci tunelem, sklo jsme měli mokrý, protože pršelo a já jsem viděla rozmazaně, protože mi po noční vysychaly kontaktní čočky a taky jsem byla trochu tupá, protože jsem byla fakt unavená.
Tahle atmosféra z těch slov udělala něco, co nezapomenu do konce života.
A taky to teda fakt trefil.
Náš vztah asi vstupuje do nějaký další nový fáze či co. Vždycky jsme si hodně povídali, ale teď to nabírá úplně jinej rozměr a není to jenom nějaký takový tlachání. Pořád víc si uvědomuju, že to, co se nám děje, už zdaleka není partnerskej vztah, ale skutečná životní cesta.

K narozeninám jsem Muži dala Pět jazyků lásky. Nic jsem tím nesledovala kromě toho, že vím, že hodně čte a že si myslím, že základní myšlenka knihy je pro život stejně důležitá jako vědomost, že když si vrazíš kudlu do srdce, s největší pravděpodobností umřeš. Já tu knihu ani nečetla, protože mi to přijde zbytečný, základní myšlenku chápu a do mýho života přišla jako informace, která mi jen potvrdila to, na co můj přemýšlivej mozek už dávno přišel.
Absolutně jsem teda netušila, že kniha je koncipovaná jako partnerská příručka a že si můj Muž bude několik měsíců myslet, že mu tím vysílám nějaký signály. Až když jsme začali pravidelně jezdit do Hornbachu, drbání zad v půl pátý ráno po zazvonění budíku se stalo pravidelností a po jedný masáži Muž hrdě prohlásil, že teď si může odškrtnout další úkol ze seznamu, začala jsem opatrně pátrat po tom, odkud vítr vane.
Asi by mě předtím nenapadlo, jak uspokojující může bejt zjištění, že jsem pro někoho tak důležitá, že si mě napíše na seznam úkolů. Může se zdát, že bejt vedle 'zajít na poštu' a 'koupit mléko' je trochu ponižující, dokud si neuvědomíte, že předpokládat, že ostatní lidi považujou za důležitý stejný věci jako vy je něco, na čem se můžete leda dorozbít.
Pro mě je teda někdy furt ještě těžký kousnout se do jazyka, když z tašky s mlíkama vyhrabu zmačkanej celofán s něčím, co v lepších časech bejvaly karafiáty a neříct: "Ty kytky jsou chcíplý," ale vzít tu oškubanou mrtvou věc a dát jí tu nejhezčí vázu a poděkovat a Muži dát pusu, protože vím, že bejt chlap ve vztahu znamená hrát každej den extrémně složitou únikovou hru, ve který nemůžeš udělat nic dobře.

Dvojplamen už je definitivně v Tramtárii. Něco mě osvítilo a vyhledala jsem si ho v živnostenským rejstříku, proto to vím. Chodit teda náhodně do ateliérů a doufat, že tam bude je už teď zcela zbytečný.
Myslela jsem, že to blbě ponesu, ale vědomí toho, že každej třetí den něco natírá a brousí půl kiláku ode mně a čas utíká, bylo asi horší. Teď už není co propást.
Na Novej rok jsem si ale uklízela v telefonu a našla jsem tam video, na kterým jeho ruka drbe kočku jeho bejvalý holky a radši jsem ho zase vypnula a předevčírem se mi o něm zdálo a pak na mě spadlo letadlo, takže to asi stejně není žádná hitparáda.
Ten sen byl fakt živej, Dvojplamen šel po chodbě a když došel ke mně, s tím jeho typickým úsměvem, došel spolu s ním i takovej ten pocit uspokojení, takový to 'všechno je jak má bejt, jsem Doma'.
Ještě pořád to cejtim, zůstalo to ve mně a zase se mi stejská. Zase to bolí.
Napadlo mě zajít si do těch ateliérů jen tak, zaklepat a poptat se po něm. V tý dílně určitě bude nějakej další nájemník. Mohla bych dělat, že hledám Dvojplamena a kdyby tam byl někdo sympatickej, předstírala bych zmatenou a následně smutnou, navázala bych kontakt a zahrála bych si na to, že je to osud.
Třeba by vlastně i byl a v mým životě se takový věci dějou a nemusela bych se definitivně zbavovat starejch zvyků. Akorát si nejsem jistá, jestli bych dala, že už nesedávám na tý polorozpadlý kolečkový židli a kolem mě nejsou všechny ty známý udělátka. To by asi s rigidní částí mýho Já dost zamávalo.

Nemám ráda změny. Když jsem se seznámila s Mužem, nosil takový pěkný barevný pruhovaný boxerky a nosil je ještě nějakej ten rok potom, než se jednoho dne roztrhly vejpůl a ráno jsem je našla v koši a dlouho, dlouho jsem se s tím nemohla smířit.
Takhle moc nemám ráda změny.
Člověk se někdy snaží zachytit a udržet aspoň nějaký ty jistoty v životě. Někdo na to má seznamy, někdo podtácky, někdo rituály, někdo hrdost, někdo to hledá v někom jiným a někdo třeba hystericky cvičí, pracuje, chlastá nebo vojede padesát lidí za rok. Je vlastně jedno, o co jde, principiálně je to všechno stejně blbý, co se dopadu na naši duši týká.
Případně taky ještě máme tendenci vracet se do dob, kdy tráva byla zelenější a světlo jasnější, jak zpívají Floydi, ale ve skutečnosti vůbec nejde o nějaký trencle, sikovky nebo skleničky s klihem, jde o to pokusit se zastavit čas v dobách za obzorem, kde jsme žili, když jsme byli mladý, ve světě plným lákadel a zázraků. Jistěže tehdy byla tráva zelenější a světlo jasnější. Den mohl mít i čtyřiadvacet hodin a všechno bylo nový a pravděpodobně jsme ještě nevěděli, že jsme rozbitý. A nevstávali jsme s tím, že nás něco bolí a přesto nás odpoledne čeká vejlet někam do nějakýho vlastivědnýho muzea, návštěva tchýně, případně tejdenní nákup v Tescu, kde bude jako každou sobotu odpoledne mrda lidí.

Furt mám dvě práce, ale dohromady už zase jenom jeden úvazek.
Fakt nechápu, proč jsem si myslela, že mít úvazek a půl bude zábava. Jako byla vlastně, ale uhnaná jsem byla jako kráva, protože stíhat tohle, domácnost a ještě ty svoje špacíry a libůstky, to mě stálo jako kurva hodně sil nejenom při plánování.
Úbytek sil se projevil tím, že mi pětadvacátýho listopadu díky mojí nepozornosti spadnul z lednice na nohu květináč. Skoro ze dvou metrů, bezmála tříkilovej a hranou přímo mezi nehet a první kloub palce.
Květináč se nerozbil, kytka se nevysypala a palec nebyl zlomenej, což doteď nechápu, protože jinak byl všechno, čili na sračku a to tak, že i chirurgická sestra řekla 'fuj', když ho viděla, což mě dost neuklidnilo.
Na chirurgii mi do nehtu navrtali dírku, protože se mi to stalo v sobotu, kdy jsem s tím byla ještě v práci a do pondělka se ten prst krví nafouknul tak, že jsem myslela, že exploduje a už jsem nemohla skoro udělat krok.
Nepokrytou radost z týhle mojí příhody měl Svědek, kterej mě k tomu doktorovi vezl a kterej je v podobnejch situacích ve svým živlu, protože mu to dává prostor si HRÁT. Následkem jeho specifický morální podpory jsem sice přežila svojí noční můru, ale taky jsem uznala za nutný se při odchodu postavit doprostřed čekárny a celá rudá se tak trochu omluvit:
"To je můj Svědek a je trochu blbej."
No a potom, co jsem se probelhala prosincem, sněhovou kalamitou v sandálech, Vánocema a počátkem ledna, tak jsem si zkrátila úvazky.
Prst si ještě pořád dvakrát denně převazuju, protože je všechno, jenom ne v pohodě.
V nový práci jsem si musela na tejden zařídit neschopenku, protože mě ještě neznali dost na to, aby jim nepřišlo divný, že mám na lednici květináč. Květináč jsem měla na lednici proto, protože jsme předtím byli zase v tom Hornbachu a místo bezpečnostních zámků, pro který jsme tam původně jeli, aby nám sousedi znovu nevykradli sklep, jsme si domů přivezli několik dalších kytek, který se vešly právě už jenom na tu lednici, kbelíky, ke kterým jsme zapomněli vzít víka a novou sekeru, což je zase Mužova libůstka.

Pracovali jsme oba moc, ale oběma se nám podařilo ukročit vzad a tak se tady teď po večerech plácáme po ramenou, jaký jsme pašáci.

No a je tu novej rok!

Jo a ta KLOBÁSA byl clickbait.