Návraty

Co pamatuji, měla jsem kolem sebe domácí mazlíčky.
S kočkami jsem podle fotek spala už jako miminko a se psem jsem chodila na cvičák od 14 let.
Můj první pes byla úžasná boxerka, kterou jsem nemusela prakticky nic učit, protože všechno odkoukala a já byla zcela neoprávněně za cvičitelskou hvězdu. A přitom učila víc ona mě, než já jí.
Po ní přišla dlouhá řada vlastních i „cizích“ psích duší.
Bohužel psi prostě nežijí tak dlouho jako my, a tak je potřeba počítat s tím, že odejdou dříve.
Přestože psy mám ráda, vždycky jsem měla blíže ke kočkám. Líbí se mi jejich svobodomyslnost, jejich nespoutanost, to, že na rozdíl od psů si sami vyberou, koho budou uznávat a milovat a koho ne.
První kočka byl obyčejný pouliční mourek, kterého nám někdo hodil přes plot zahrady a on s námi pobyl téměř 15 let.
Přestože jsem milovala všechny, někteří se mi do srdce zapsali „silnější fixou“ než jiní.
Před více než rokem přinesl syn černé kotě, pojmenovali jsme ho Lucifer, zapadl do smečky naprosto přirozeně a barevně ladil s největší členkou. Předl hlasitěji než kterákoliv kočka, kterou jsem kdy měla. A když přišla noc, došel ke mně a místo klasického kočičího jemného ulehnutí zvrátil hlavu a padl mi na ruku, kde spokojeně usnul. Nebyl s námi ani 9 měsíců, přes veškerou snahu a péči zemřel na cosi, co ani veterinář netušil co je, protože všechny testy vyšly přesně tak jak měli.
Jeho smrt, celou rodinu na měsíc zcela paralyzovala. Pochovali jsme ho pod strom, na který koukáme z okna obýváku, k těm, co odešli před ním.
Přestože po něm zůstalo prázdné místo, nesháněli jsme další kočku, protože jsme věděli že nějakou pošle.
Po 9 měsících se přes přítelkyni, kterou znám už spoustu let, objevila kočka. Odrostlejší kotě, zachráněné ze špatných podmínek. Je celá černá a jmenuje se Satanka.
Je u nás téměř 3 měsíce.
Včera když přišla noc, došla ke mně a místo klasického kočičího jemného ulehnutí, zvrátila hlavu dozadu a padla mi na ruku, kde spokojeně usnula.

Vítej zpátky milý. . .