Srdíčkovej

V představách jsem Tě držel za vlasy, strkal jsem Ti jazyk do zadku a nenechal jsem na Tobě žádný místo, kde bys zůstala hladová a bez polibku.

Bylo to vždy s Tebou vzácný a měli jsme orgasmy, který jsme si chtěli oba dycky přidat.

Stála si naposledy vedle mě, v noční tmě, ve slabém svitu lampy z náměstí. Bylas otočná zády. Opřená do mých snů, natočená na radniční věž, která měla plápolavý oči, jak boloňský pochodně Medicejských. Trošku jsi šla za školačku, zbytek nahá, dokonalá a já prase jsem tě sledoval, jak jsi vlasatá a učesaná.

Už napustily městský kašny, který teď vaří, jak teplej poliment léta. Do řetězu něžných dotyků, jsme si přidali ještě dnešní jarní polibky, v podvečer na Michalským návrší. Sledovali nás, tam všichni svatí z ochozů. Ti svatí z kostela, kteří sou na tomhle příběhu, asi to nejvíc reálny, to nejvíc možný, to nejvíc vystopovatelný z pohledu vědocko-fyzikálních čar na obloze od letadel, který si jen lítaj a jen se dělaj, narozdil od Tebe, která si jen v mý hlavě.

Na ty čáry si aspoň můžu sáhnout.

Si zatím jen můj němej ideál, kterej doopravdy neznám, takže, neskenuju a nepátrám.

Mám Tě.

Tadle mokrá deka je, jak naše vlajka. Tenhle dekovej prapor má totiž všechny atributy vítězů a přitom je v tý dece, jen spousta pilin, mejch vlasů, pár tuctů nočních hvězd z oblohy, který brzy zasypou všechen ten chaotickej bordel na jeden velkej, usměvavej a měkkej, světovej mír.

Funguje to.

Vymýšlím si Tě. Budu dál hádat další naše setkání ve tmě, budu počítat pravdy, tipovat barvy, hledat vůně.

Snad existuješ a pokud ano, tenhle srdíčkovej je pro tebe.