Mé oči, tvůj kokot a já...

V mých očích často klesají muži, kteří mají zvrácený vkus. Dokážu pochopit, že je to rajc, anebo zvědavost. Najít si takový ten svůj ideál je prakticky nemožné.
S roky se zvyšuje nárok, nárok na to, koho do své jeskyně pustím. Jsem v tomto směru dost náročná a mám takové ty své měřítka, přes které nejede vlak.

Příklad, nedělní oběd.

Se staříkem jsme usedli ke stolu, naložila jsem oběd na talíř pro sebe, i pro něj. On si vzal vidličku z šuplíku, ale mě příbor nevzal. Jíst to rukama nebudu, zajisté. Jen detail, že? Ale myslí to pouze na sebe. Já mu však i ten talíř s obědem dala přímo pod nos. Zvedla jsem se od stolu a zašla si pro příbor. A když jsme začali jíst, on s plnou držkou hyponotizoval můj talíř. Vždy má pocit, že mám něco lepšího...

Po pár minutách to přišlo. Oddělila jsem kousek masa, a on jak pravý neandrtalec mi začal svou vidličkou hrabat do talíře, že si to bere. Znám jeho prasečí zvyky, tudíž mě nechává toto chladnou.
Po chvíli mě přešla chuť. Nutno zmínit. On měl stále co na talíři, a jen se zeptal? Ty už nebudeš.
Jen jsem kývla hlavou, že ne. Zabreptal cosi o tom, jak jsem vybíravá. V čemž má pravdu. Jsem! A s chutí jsem si ho vychutnala, když mlaskal nad mým talířem.
Neberu vše, jak někdo, pověděla jsem mu a on přesně věděl, nač narážím.
"Fuj, do píči!" Zahulákala ta svině, když mu hlavou problesklo do čeho všeho to strčil a nařknul mě, že já jsem hovado, co nedá pokoj ani v neděli při obědě. Ale já za to nemůžu, nemá být prase!

Pro mého staříka to je určitě rajc. Doma ví, že už nezaboduje. A tak proč to nezkusit jinde? Hledá ženu, co ho bude obdivovat a chválit. Já už ale nemám za co. I když občas ty rýpavé tendence mám, ale mu to nedochází. Spousty věcí mu nedochází...

Občas bych si přála, vidět věci jednoduše jako on. On je celkově jednoduchý, ale zároveň nevypočitatelný jak to hovado.

Sejít se s někým a jen si zašukat, je z části lákavé ale v mém případě, mnohdy nereálné. O další poklad doma nestojím. To nejlepší jsem si našla. Vážně není nad to.

Zhýčkání smradi této doby. I takto by se dal charakterizovat můj drahý muž.

Občas přemýšlím, jestli je to dobou anebo člověkem. Svým způsobem chápu a rozumím. Už dokážu se nad určité věci povznést. A rozhodně to té svini neulehčím.

Je opravdu krásný, jak si vynucuje něco v právu, jsi ale má žena! Tím, mě vždycky dojme. Jako, že si vzpomene, pouze když něco potřebuje.

Nasrat, kurvo!

Jsem sice jeho žena, řekla bych, už jen papírově, a mám ho v píči za všechny ty krásné roky plné nezapomenutelných okamžiku.

Nejvíc mě baví kecy o důvěře. Ve slabé chvilce má tendence se to litovat. Och, ty chudáčku.

Baví mě ta hra.

V mých očích ta kurva klesla už dávno. Ale pořád se nechávám překvapit, kde až ve své zvrácenosti dojde. Po tolika letech by si jeden řekl, že už ho ten druhý nepřekvapí, ale v tomto je můj muž bravurní. On to dokáže, a umí.

Obdiv!
Vážně ho má, fascinující vzorek.

Občas mě napadá, že ho vyrobili v továrně aby otestovali, jak se tímto jedincem žije. Zda přežije. Doufám, že za to jednou obdržím ocenění a vyznamenání, za výdrž.

Stejně jako jeho, obdivuji i sebe. Jsem hrdá na to, že jsem píčusovou ženou (po jisté stránce).
Sebralo mi to naivitu, otevřelo oči a spolklo čtvrt století. To je na medaili!

A proto najít si chlapa na sex, z kterého by se mi podlomily kolena je nemožné. Mám tendence porovnávat. Někdy si říkám, vyser se na to, nech toho chudáka vymrdat. Ale to už rovnou můžu šukat doma a vyjde to na stejno.

Takže děkuji, ale o toto nemám zájem.

Ale hrozně moc se těším, až přijde ten den, kdy už se mu ani kokot nepostaví a já mu něco ukážu. Nejlépe tak, aby to bylo na invalidním křesle.

A možná jsem jen zvrácenější než on.