Malé bezvýznamné věci.

Malé bezvýznamné věci, které ve finále udělají strašně moc. Byl tady víkend. A my museli za rodinou. Počasí k výletu přímo vybízelo. Sluníčko od rána svítilo, sem tam mráček. To počasí je jak naše manželství, když se na oblohu dívám.

Sáro, podívej se mi do prdele...pořád tam něco cítím! Sáro, kurva, kde jsi? Mám něco v prdeli!

Hulákal, jak pominutý můj drahý muž. Neohlížel se ani na mou rodinu, co zdálky ten randál poslouchala.

Co zas vřeští? Sotva dojel. Povzdechla si máma. A táta šel raději zabavit hosty, kteří po očku pokukovali, co se to zas děje?

Dostali pár panáčku. Táta dobře věděl, proč hosty ožrat už z rána. A já šla za svým manželem. A teď ten pohled, já na něj, on na mě.

Nenávidím tě ty zmrde. Všude děláš ostudu. To se nemůžeš pro jednou přemoci a chovat se jak člověk!

A starý si jel tu svou, že má něco v prdeli a klidně bych ho nechala i zdechnout. Což má pravdu. Věřím, že bych se na něj dokázala, dívat úplně s chladným srdcem, i v jeho posledních minutách.

Když jsme rozluštili záhadu v prdeli. Poslala jsem ho do prdele, respektive do postele, ať si odpočine po té dlouhé cestě. A on, v pokoji pro hosty, než ulehl, přestěhoval nábytek.

Chci tu postel mít u okna! Nebude u dveří!

Praskla jsem jen dveřmi, a šla za mámou.

Co mu zas bylo? Optala se. A já ji to zašeptala do ucha, aby nikdo neslyšel a ona schválně, ať to i ten můj slyší, co chtěl postel k oknu, asi aby lépe slyšel.

To kvůli broučku, takový cirkus? Ať jde na léčení, už ten debil!

A můj muž o to víc mou matku nesnášel. Mezitím přijeli další hosté, mezi nimi i brácha s kamarády. Ty kluky už jsem neviděla léta. Šla jsem je pozdravit, a pochválit jim motorky. Zdálo se, že bude příjemný den, ale to bych to prase, musela zavřít do chlíva.

Jak jsem ho šla po pár hodinách zkontrolovat, vystartoval na mě s takovým kraválem, že to ráno bylo, oproti tomu hovno.

S kým jsi zas mrdala? Já vím, že jsi mrdala! Viděl jsem tě z okna, jak se s ním bavíš. Mrdali jste spolu. Víš, co, nic mi nemluv. Jsi děvka, jak tvá matka! Vřeštěl jak pominutý, než skutečně přiběhla má matka, a napálila mu facku.

Drž už hubu ty zmrde, máme tu hosty a pokud se ti tu nelíbí, tak se sbal a vypadni!

Můj muž v první minutě ještě něco zaremcal, ať si mě odveze domů ten, kdo mě mrdá, ale nakonec stejně nejel nikam. Trucoval v pokoji pro hosty. Nechtěl jíst, ani pít. Chtěl jen prudit. A já se rozhodla, že půjdu s dětmi na procházku. To jsem však netušila, že brácha s kamarády půjde taky.

Můj chlap, jak to zaslechl. Byl v tu ránu venku. Máma se děsila, co zas nebude. A tak jsem zvolila rychlejší tempo. Ať se ztratíme z dohledu, a je aspoň chvíli klid. Ovšem na konci té dlouhé cesty, byla malá hospůdka. Řekla jsem si, koupím holkám něco k pití, a ptám se mého muže, chceš něco?

Nechci nic!

Když nic, tak nic. Holky vyběhly s limonádou, a můj chlap se mohl posrat, kde mám to pití?

Žádné si nechtěl.

Ty jsi mi vážně nic nekoupila!?!

Podávám mu kartu, ať si zajde sám. Na což zas hrdinsky pronáší, že nic nechce! A jak si holky hrají, vypije jim limonády. Zase kravál a brek.

Mami, on nám vypil pití.

Jdu koupit holkám další limo, a říkám jim, hlídejte si to!

Opět nic nechtěl. Tak jsem mu nic nekoupila. Pálím cígo na uklidněnou, a holky už hulákají, strejda je tu!

Mrknu. A skutečně, brácha s kamarády je tady. Zvou mě ke stolu, ale to by píčus nepřežil. Tak se omluvím, že už stejně půjdeme. Ale holky si chtějí své pitíčko vypít a ví, že jim strejda koupí vše, nač si ukážou. A tak jdou toho využít. Hned mají nějakou dobrotu.

A já, aby řeč nestála, se bavím s jedním z jeho kamarádů. Znám ho z dětství. Akorát jsme vyrostli. A v hloubi duše si nadávám, proč jsem to kdysi nezkusila raději s ním. Ale byl to nejlepší kamarád mého bráchy. To předtím nešlo. Přitom to byl tak šikovný kluk od malička.

Teď je rozvedený, spokojený a sám. Pronese něco o tom, že je rád, že mě to vyšlo, že on takové štěstí neměl, ale s píčusem za mými zády mu těžko budu vyprávět, jak mě to vyšlo. I když brácha ví. Možná se mu zmínil. A píčus to už nevydržel. Přišel za námi.

Miláčku, už bychom měli jít.

Neodporuji. Zdá se, že se to uklidnilo. Tak se loučíme, že se potkáme u baráku. A jdu s rodinkou nazpět. Holky však zaujme vše kolem. Jdeme pomalu. Holky blbnou, až jedna z nich pronese, strejda už jde za námi.

Skutečně už byli za námi, a starý mi říká, přidej, ať nejdou s námi. Ale nebudu utíkat. Jdu si svým pomalým tempem. Však je čas. A navíc krásně, ale starý utíká, jak by potřeboval srát, a bere to u první rozdvojky druhou cestou. Asi čekal, že půjdu za ním, ale proč mám jít horší cestou? A jdu poté, po které jsme přišli. Holky se drží u mě. A brácha jen zavtipkuje, utíká srát?

Klidně bych je nechala všechny přejít, jen, ať mám doma klid, ale on se otočil. Ten kamarád bráchy, co ho znám od malička a řekl, no pojď, nepůjdeš za námi, ale se mnou. Budu ti dělat společnost.

A mě se v tu chvíli chtělo brečet. Malé bezvýznamné věci, které v mých očích dělají tak moc. Šli jsme spolu. Všichni před námi. A já pozorovala, jestli starý nestojí někde za bukem. Povídali jsme si, a vzpomínali. Na všechny ty dětské hry a naschvály. Ale už nejsme děti. On o mnoho vyšší. Přesně ten typ, co já žeru.

Je z tebe hezký chlap! Pomyslela jsem si a dívala se na něj, jak z něj čas udělal chlapa, který by mi nemusel říkat dvakrát...

Když už jsme se blížili k cíli, chtěl ještě posedět na louce. Nabídl mi cígo, a nabídl mi, že mě sveze. Škoda, že ne na ocase. Ale on je jen slušně vychovaný. Máma, jak nás zahlédla, si přála jediné, ať se dáme dohromady, ale s píčusem za zády to skutečně nejde.

Když jsme se vrátili. Máma nás obletovala. A můj chlap, musel všem ukázat, jak je milující manžel. Pronášel takové ty krásné řeči, jak spolu zůstaneme do smrti...

Já a Sára, my prostě patříme k sobě. Já bych nemohl bez ní žít, viď, miláčku?

A já měla chuť, mu nakopat do prdele.

Střídalo se to celý víkend, slunečno, zataženo. V noci i pár kapek. A já po víkendu, a vlastně i během něj, přemýšlela, nad těmi malými bezvýznamnými věcmi, které ve finále dělají tak moc.