U vody

Všude kolem kvetla kakost luční a řebříček, taky jetel, ale ta kakost, ta nejvíc.
Jako děti jsme si ji lepily na nehty.
Modré okvětní lístky.
Mám ji ráda.

Vážek kolem lítalo spoustu a ještě i malá šidélka.
Různě a chaoticky se vzájemně proplétali.
Celkově se teď kolem mě nějak víc ty vážky objevují.
Zajímavé.
Nevěřím na náhody, nic se neděje jen tak.
Proč tu teď tolik jsou?
Tohle ještě rozluštím.
No asi ne hned teď.
Ne dnes.

Bylo vedro, jazyk se lepil na patro, kapky potu mi stékaly po zádech i mezi prsy.
Je příjemné, jak to šimrá.
Jako bříška prstů mapující neznámé nahé tělo.

Lidé kolem opravdu mluvili tlumeně, na nuda pláži nikdy nikdo moc nekřičí. Lidé si tam chodí odpočinout.
To z protějšího břehu jezera až sem doléhal křik i smích dětí.

Ten příjemný pocit, když nahé tělo chytá horké paprsky sluníčka, vpijí se každého póru, do tváří, do bradavek i do toho malého trojúhelníčku s krátce střiženými chloupky.

A když pak to rozpálené tělo celé pohltí chladná voda.
Okamžitě mám husí kůži.

V duchu se usměji.
Je mi hezky, příjemně.
A všude kolem vážky.

Vážko.

?