Trapas v nemocnici

Takže StrýčekFIDO se tu v blogu ptal po nemocničních zážitcích. Chtěla jsem odpovědět v komentáři, ale pak si řekla, že to napíšu takhle samostatně. Takže Strýčku - historka pro tebe...

Bohužel, s nemocnicema jsem si něco užila, v negativním slova smyslu. Snad už je to, naštěstí, za mnou. Ale když už tam člověk tráví tolik času, tak zažije leccos. Vtipné, trapné i lechtivé historky. Tady je jedna z nich.

To jsem zašla na dlouho naplánované vyšetření a neplánovaně tam zkysla.

"Máme volný operační termín, tak jestli nemáte nic nutnýho, tak vás za hodinku fiknem, dva dny si poležíte u nás a pak asi týden rekonvalescence doma a budete jak rybka."

Chvíli nad tím dumám, ale vím, že bych se tomu stejně nevyhnula a lepší hned, než to odkládat buhvíjak dlouho a čekat na termín. Telefon do práce, pak rodině, nějaké instrukce ohledně pyžama a kartáčku, uklidnit je a už štráduju na pokoj. Maminka mne sice naučila, brát si k doktorovi sexy prádýlko, co kdyby jako náhodou, že jo, ale tady je mi prádýlko k prdu. Svílkačka do nahata, pak do erárního naškrobenýho andělíčka, co má utrhané všechny šňůrky až na tu úplně nahoře. Prdka mi z krátkýho lajntuchu kouká úplně celá, jak se mi na zádech otvírá, ale to nevadí. Nejsem přehnaně stydlivá a kor v nemocnici, kde vím, že už viděli úplně všechno a i zevnitř.

Sestřička v poklusu bere zatáčku u pokoje smykem "Výborně, jste připravená, tak už vás jen oholíme a jde se na to, dejte mi minutku!" a smykuje někam dál.

Minutka. Sedím na hraně vysoké postele, krátké nohy bimbám ve vzduchu a čekám na holení. Jako před návštěvou doktora jsem se pěkně upravila sama, ale asi jsem náročné požadavky nesplnila na výbornou a je potřeba to asi nějak doopravit. Další minutka. Sestřička pořád nesmykuje zpátky. Chápu, že má frmol, tak trochu profesně nemocniční prostředí znám. Snad si u mého holení odpočine a přijde na jiné myšlenky, zvolní a udělá se jí hezký den. Je hezká. Bimbám nohama a přemýšlím, jaké to z jejího pohledu může být, v práci občas dostat za úkol holit ženy (a vlastně i muže) tam dole. Uvědomuji si v zápětí, jaké je věkové složení ostatních pacientů, a že holení většiny z nich nebude nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo relaxační či dokonce erotické záležitosti. Další minutka. Myšlenky skáčí po prázdných skobách na zdi, co tam asi kdysi videlo? A další minutka. V hlavě mám čím dál víc vymleto, pusto a prázdno. Hele, rajský plyn na narkózu mi přeci ještě nedali, tak co je? Asi nemocniční prostředí.

Smyk, setřička se zjevuje ve dveřích. "Omlouvám se, není personál, nebude vadit, když vás oholí saniťák? Díky, za chvíli je tu." nedala mi prostor pro odpověď a je ta tam.

Hele, tak saniťák, jo? Vymletá hlava si maluje sexy svalouše v bílém oblečku, jak mne jemně položí na lehátko, vyhrne mi andělíčka až na bříško, podívá se mi do očí a jemným, ale nesmlouvavým pohybem mi odtáhne kolena široce od sebe, aby mohl začít jemně nanášet pěnu...

Už slyším kroky na chodbě. Dveře. Nejprve vjíždí kolečkové lehátko, za ním on. Chlap má metr v ramenou a dva metry na výšku. Už něco v životě i v nemocnici zažil a všechno mu to vyhnalo z očí jakoukoli jiskru a zájem. Nebo to byla životní přemíra piva, které je z něj i v půlce pracovní doby cítit.

"Jedete nasál" informoval mne velmi zváštní dikcí.

"Klidně tam dojdu pěšky, nemusím jet na tomhle" snažím se odporovat.

*"Ne. Lehněte si." je nekompromisní a já si musím vyskočit, abych se na vysoké lehátko dostala.

V místech, kde mám nohy, uchopí obr lehátko a tlačí mne labyrintem nemocničních chodeb. Mám ten zatraceně krátký andělíček vyhrnutý a on mi skelným pohledem civí přímo mezi nohy. Ale to by tam mohla taky místo šťavnaté kundičky ležet stará papuče, vyvolávalo by to v něm stejný efekt. Dvě patra výtahem kamsi do podzemí a další nekonečně dlouhá chodba. Ležím, čučím na ubíhající strop a počítám míjející světla. Čtrnáct a jsme konečně v přípravně. Nejsme tu sami, anestezioložka už si na mne chystá ty svoje dobroty. Vpich je profesionální a nebolí.

"Sestřička něco říkala o oholení." nesměle pípnu. Ale to už se ke mně ten Igor blíží s žiletkovým kropáčem.

"Hele, a nehuhla bych si to homolit sama?" ten fet začíná působit, je mi jasný, že teď už si sama nehomolím vůbec nic a tak mi hlava zase padne do lehátka a rezignovaně na úplně cizího chlápka roztahuju kolena co nejvíc to jde a myslím, si, ať si pěkně sáhne, že takhle mladou kundičku tu určitě už dlouho neměl.

Jen s posledními zbytky vědomí registruju sto let tupou žiletku, žádný gel nebo pěnu, nulovou empatii, a snahu o pečlivost nebo snad jemnost, nulová erotická situace. Nulová snaha si to tam dole třeba nějak líp prohlídnout, teď když anestezioložka někam zmizela a já už jsem skoro v limbu, třeba mi sáhne na poštěváček, možná zasune prst...

Včerejší operace proběhla rychle, standardně a bez sebemenší komplikace. Ležím na nemocniční posteli, andělíčka vyhrnutýho, paňmámu rozcapenou, ale pěkně překrytou fáčema, a cpu se zmrzlinou, kterou mi manžel před chvílí donesl. A přemýšlím, jestli mám být občansky hrdá na to, že ani nejposlednější nemocniční zřízenec nezneužil svého postavení a udržel svou profesionalitu tváří v tvář, no však víte čemu, nebo jestli mám být jako (tehdy) mladá a přitažlivá žena trochu uražená, že jsem ho nijak nevybudila ke špetce zájmu. Určitě vás napadne spousta teorií (jako napadly mne) a na ty jsem zvědavá ve vašich komentářích!