Dobré vzpomínky

Nedávno jsme jeli za jednou blízkou příbuznou a věděli jsme, že to pravděpodobně bude poslední návštěva, kdy jí na tomhle světě uvidíme.
Chtěla jsem po dětech, aby si vzpomněli na nějakou hezkou vzpomínku s tím člověkem.
Zatímco dcera po chvíli přemýšlení jednu vyštrachala, syn na žádnou nepřišel. A mě to přišlo děsivé, desítky let někoho známe a nemáme s ním vzpomínku, nad kterou se nám zvednou koutky a zajiskří oči.
Napadlo mě, že tohle je ta další důležitá věc v životě. Vytvářet sobě a lidem kolem sebe hezké vzpomínky.
Zatímco Amemait vážila v Egyptě lidské srdce proti bílému pírku, Maat vážila hezké vzpomínky.
Smysl by to dávalo, ne?
Vzpomínka nic neváží a přitom je každá z nich vlastně takový poklad.

Po pár dnech se ta osoba rozhodla, že je správný čas odejít.
Když byla ve svém nemocném a věkem sešlém těle, počkala až k ní postupně přijdou ti, s kterými se chtěla před odchodem rozloučit.
A když se tak postupně stalo, prostě v klidu usnula.
Cítila jsem to v tu vteřinu, bylo to jako úsměv dítěte, jako paprsek Slunce.
Se mnou se přišla rozloučit už jako mladá, zdravá a spokojená.
Teď jsem jedna z pozůstalých, a všichni jsou hrozně milí a hodní, ale já necítím smutek.
Jen pocit, že všechno je tak, jak má být.
Všechno se narodí, vyroste a pokud má štěstí a dožije se stáří, tak zemře.
Proč by to u člověka mělo být jinak?