Mé mokré kalhotky

Nikdy jsem nebyla na ženské. Vyloženě v tom smyslu, že bych byla odvázaná z toho, že přede mnou klekne, stáhne mi kalhotky a vylíže mi kundičku, ale z této, bych asi byla v extázi. Když k nám nastoupila do práce. Brala jsem ji jak konkurenci. Hezká ženská. To se málokdy vidí. Zejména u nás v práci. Říkám to celé roky, že mám pocit, že ty držky nabraly z diagnostického ústavu.

Jedna lepší, než druhá. Zkazily mě ty děvky nevzhledných tváří, ale zase díky nim, jsem si uvědomila, že nelze brát člověka podle ksichtu. Jsou škaredé, některé vyžrané, a některé i bez vlasu, jen chmýří na palici, ale v samé podstatě, mezi tou směsí všeho nehezkého Jsou mezi nimi i takové, co jsou v jádru hezké.

Za ty roky si člověk zvykne a vnímá ty lidi jinak. Zajisté mezi nimi, jsem si přišla, jako něco lepšího, a říkala si, jsem tu omylem. Mezi těma zrudama mám mnoho přátel. Jsou ošklivé, ale úžasné povahou, lidskostí, srdcem. Oblíbila jsem si zrudičky v práci a mám je svým způsobem ráda.

A pak se objevila ona. Krásná ženská po čtyřicítce s dlouhými hustými tmavými vlasy. Zírala jsem na ni, jak na zjevení a nechápala.

Co tady dělá?

Prvotní reakce po shlédnutí a rozkoukání mě vrátilo v čase, když pronesla, co to tu je za dementy? Já tu nepatřím. Tady teda vážně nezůstanu a budu si hledat něco jiného.

I já tehdy tak mluvila. V mnohém mi připomínala mě samotnou tehdy. A já se jen usmívala.

Jo, zvykneš si.

Říkejme ji, Soňa.

A Soňa si skutečně za čas zvykla, jak už jsem ji říkala. Ze začátku jsem ji brala jak hrozbu. Nechtěla jsem si ji připustit a zrudam jsem navykládala, že je tu nasazená proto, aby kontrolovala pracovní morálku, která je v hajzlu jak jejich ksichty. Všechny se měly na pozoru. Záviděly ji krásu, mladí, i tu její boží postavu. Trvalo to poměrně dlouho. Hezká byla, a stále je, ale trvalo dlouho než jsem ji začala brát jako sobě rovného na přátelské úrovni.

Získala si mě, a já v ni viděla sebe, tam někde na začátku, když jsem nastoupila. Došlo mi, že už nejsem jediná "solidní". Už jsme dvě, jak Soňa sama ráda zdůrazňuje.

Jsme hezké holky...

Teď je Soňa na žebříčku úplně nahoře. Je mi víc než kolegyní a kamarádkou, a já pociťuji nezdravou náklonnost k její osobě.

Mám ji ráda, a s ni bych si dokázala představit víc než pokec u kávičky. Chtěla bych ji lízat kundu, strčit do její dírky prstíček. Chtěla bych slyšet její sténání i vrchol.

Nevím, jestli toto přichází s věkem, ale nikdy jsem taková nebyla.

Chtěla bych Soňu mrdat připínákem do prdele. Vím, že by naše přátelství šlo do hajzlu a toto ji říct, nikdy nemohu. I když jsme na společné vlně, a při myšlence na ni mám mokré kalhotky.

Už jak otevře pusinku a řekne mi, udělala jsem ti kafíčko, si jen v duchu povzdechnu, kéžby si udělala něco jiného...

Chtěla bych ji. Ne napořád, ale jen na to. Už pro ty krásné oči, kterýma na mě každý den kouká.