Nejsme tu navždy

26.9.2024 13:38 · 538 zhlédnutí tyrkysova22

Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, že začnu postupně sepisovat mé příběhy, povídky nebo situace, které prožívám v práci díky klientům a klientkám, které ošetřuji. Ne že bych byla ošetřovatelka, ale bez mé pomoci by se za pár měsíců neobuli do bot.

Dnes nechci psát příběh o pánovi, který mi přišel otevřít úplně nahý a když jsem reagovala rozčileně, že pokud se neoblékne, nepůjdu dovnitř, prohlásil…vy naděláte ;-))

Ani příběh mé 96 leté klientky, která letos ještě cvičila v Edenu na Sokolském sletu a pokaždé, když přijde a usedne u mě do křesla, vypráví mi vtipy a kolikrát i erotické. Když jsem ji jednou říkala, že se snažím seznámit na seznamce, tak prohlásila, že by se také ještě chtěla zamilovat. Na mou otázku, jakého muže by chtěla, řekla, že žádnýho dědka, tak 65, víc ne. To mě fakt dostala.

Dnes to bude smutný příběh, který mi ukázal, že život je opravdu krátký a jeho konec je pro mnoho lidí opravdu těžký a náročný. Chodila ke mně strašně prima paní, byla velmi nemocná, ale absolutně odmítla se těm nemocem poddat a bojovala jak lev, aby mohla každý měsíc přijít a pokochat se atmosférou, která u mě vždycky je. Milovala muziku a tak jsme si moc rozuměly, vždycky jsme tu hodinu celou prokecaly a já poslouchala její příběhy a vyprávěla ty své. Ostatní babky jí měly také rády, a když se jednoho dne neobjevila v klubu, kam pravidelně chodila, tak nám bylo jasné, že si choroba zase vybrala svou daň. Většinou se po týdnu zase objevila a rozdávala kolem sebe zase úsměvy, přesto, že jí určitě do smíchu nebylo. Jenže najednou zmizela. Nikdo nevěděl, kde je. Ani pečovatelky a rodina odmítala s kýmkoliv mluvit.

A tak jsem si vzala do hlavy, že jí prostě najdu. Zjistila jsem, že ji převezli do LDN-ky a tak jsem se tam rozjela. Chtěla jsem jí předat pozdravy a udělat jí radost, že na ní myslíme a držíme pěsti. Našla jsem jí, ale tu radost už jsem jí udělat nedokázala. Předávala jsem ji vzkazy a držela jí za ruku a cítila jen, jak mi tiskne prsty do své dlaně…což bylo jediné, čeho byla schopná. Ve skrytu duše doufám, že ví, kdo za ní byl a že jsem jí pozdravovala od kamarádek a že jsme v myšlenkách s ní.
Nemohla jsem vůbec popadnout dech, jak mi takhle situace sebrala…seděla jsem pak v parku v areálu nemocnice a bulela a bulela …. Modlila jsem se, přesto, že to neumím, aby byl osud k ní už milostivý a dovolil jejímu tělu opustit náš svět. Za 4 dny se to stalo. Snad jako by čekala na má slova.
Vím, že to není příběh, který sem asi patří…ale díky němu jsem si uvědomila, jak je důležité žít a užívat si opravdu každý okamžik našich životů…jak je důležité mít přátele a milovat. Jak je důležité umět odpouštět a dokázat najít odvahu prožít si své sny a touhy a to sem, myslím, patří zcela určitě!
T22