Příště se před ním svléknu.

Netušila jsem, že o mě stojí. V životě potkáte různé lidi. Zaškatulkujete je. Některé si ani nepřipustíte v mysli, a některé zas jo. 

Byl to muž z jiné třídy, jiná sorta lidí, jak s oblibou říkám. Nic pro mě. I kdybych chtěla, měla jsem vzato, že by to byl stejně nedosažitelný cíl. I když pár Popelek mělo to štěstí. Tu pohádku mám ze všech nejradši, tu o Popelce. 

Vždycky mi tloukli do hlavy, co je v domě, není pro mě. Ne, že bych si to neuměla představit, ale bylo by to tak akorát na ostudu. A pak taky na rychlou výpověď. S nálepkou kurvy, nechce snad žádná být. Hlavou mi proletělo za ty léta ledacos, ale asi jsem znala vždy své hranice. 

Flirtování s kolegy, to by ještě šlo. S děvkama v práci, rády probíráme, komu bychom vykouřily. Když pominu ten úlet s mým šéfem, tehdy. Byl tu ještě on. Chlapík kolem čtyřicítky, který už tenkrát na mě hezky koukal. To jsem tam začínala. 

Byl milý. Byl hodný. A jeho stará, ta kurva... 

Od pohledu mě nemohla ani vidět zdálky. Zpětně rozumím. Viděla to. Vycítila to. Každá ženská to pozná, že její starý má oči pro jinou. Jak já ji nesnášela. Hlídala ho. Přišel mi takový podpantoflák. A ona ho pokaždé sjela, jak lacinou děvku. Chudák, řikala jsem si.

Vždycky dobrý chlap žije s bestií, a platí to i obráceně. 

Můj typ to nebyl, ale škaredý vyloženě není. Možná taky po těch letech na to koukám jinak, a kvůli těm prachům, co bere, bych byla ochotná k souloži. Tehdy ne. To však jeho stará nevěděla. A teď, když ho má na háku, bych si dala říct. 

Uteklo pár let.

A poslední dobou, jsem častokrát narážela na něj. Vždy pozdravil, usmál se a koukal. Holky se mě ptaly, kdo to je? Nevěděly, že jsem kdysi dělala pro něj, ale je to už tak dávno. 

Jo, asi měl chuť na něco zakázaného. Já však tomu nepříkladala důraz. Až do včera. Kdy jsem se dozvěděla, že mi na chuť posílá také něco. Nevěděla jsem, že ty bonboniéry co mívám na stole jsou od něj.

Milé gesto. 

Tomu chlapovi už není kolem čtyřiceti, teď tak kolem padesáti. Pokud mě odhad neplete. A to většinou chlapi přichází do etapy, kdy se snaží dohnat mladí, zakusit něco, na co dřív neměli koule. Prostě jim hrábne a potřebují si dokázat, že ještě na to mají. 

Dřív mě nebral, ty hnědé oči, připomínající mi pulce mě vždy přišly k smíchu, ale teď se mi tento typ chlapů i líbí. Možná proto, že jsem pulce v posteli neměla.

Něco na tom bude, že s léty se mění chuť i priority. A jak tak včera probíráme, komu bychom vyhulily ocas. Objeví se přede mnou on, s úsměvem na tváři. Hezky pozdraví a v ruce drží bonboniéru. 

Působí tak nesměle, ale mile. Soňa opouští kancelář a já nenalezám vhodná slova. Jen poděkuji. Ale i beze slov, tím svým pohledem, gesty, jakoby to vše mluvilo za něj. Nemusel vlastně ani nic říkat. Já rozuměla. 

A pak jsme musely otevřít flašku, probrat to. Ne, já a on. To až odešel. Ale já a Soňa. 

Snad neposlouchal za dveřmi. 

Ale jak přijde příště. Jakože určitě přijde. Budu víc iniciativnější. Chci tu o Popelce, cítit na vlastní píči.