Mojí Moravě

Je léto. Teplem vyschly řeky. Asfalt u Hustopeč je černej, jak vypálený zápalky.

Vinice. Slunečnice. Svoboda.

Zde nemám pro vzpomínky daleko, jsem rychlej, stačilo přidat plyn na rychlopalu a byl jsem tu. Majáky červánků, těžký ze západu Slunce, padaly do korun nízkejch stromů a vedly po cestě z Olomouce. Placka, kde končí svět a cesty cest, kde luční kobylky z plevelu na prašný cestě předvádí plavný figury do vlčích máků.

Jižní Moravo. Abecedo lásky.

Potkali jsme se tam, kde vůně léta letí, letí dál, letí do rákosí, kde chuť po Tobě ve mě za bílýho dne vyprášila všechno trápení, až do černý noci, ve který jsme se hledali poslepu do rozbřesků. Potkali jsme se tam, kde krajina za malým městem schovává skřítky lásky do modrý tmy, a šli jsme až tam, kde s trochu vody byly mírně strmé břehy, kde doteky zastavily, až drobné kopce.

Krajina alejí, krajina keřů, krajina svobody, která nás chránila a chrání.

Jižní Moravo, chraň všechny lásky, ty malé i velké, ty, které maj pocit, že už umí plavat, ale pravda to není, chraň ty, co maj napsaný, že chtěj milovat a chtěj žít. Chraň všechny mírný i urvaný kurvy z řetězu, chraň počestný i sedřený píče.

Zvedni hlavu. Na nebi letadla čmáraj proti sobě vzdušný linky, který jsou, jak naše brněnský osnovy, na který sis chtěla sáhnout zas a znova a ne každej je vidí a ne každej je slyší a ne každej v nich umí číst.

Ne každej má to štěstí.

Dopito.

....
Jsem strašný prase a musim to sem napsat. Největší rotika byla od Olympie po Břeclav, že mačkal jsem si koule o nádrž a s výhledem na Výhon, jsem se celej zmáčel.