Damska jízda

Netřeba říkat kde. Prostě parkoviště A (dříve to byl náš oblíbený bod G , než ho nějaký chytrolín přeznačkoval). Téměř po paměti vyjedeme do restaurace. Balancujeme s táckem a míříme zcela automaticky úplně dozadu. Čas začne plynout nějak jinak. Tak co nového? Děti, práce, chlapi... (pořadí se mění dle aktuální potřeby). V okamžiku, kdy je hrnek prázdný, bez přerušení konverzace vyrážíme na okružní cestu prvním patrem. Stále něco nového objevujeme, i když jsme tu už po čtyřiadvacáté, sedmapadesáté, stopatnácté.... Šmejdíme i zákoutími, které ledabylý návštěvník jen prolétne. To my víme, kde co je. Občas nám zaměstnanci připraví překvapení a přesunou nebo pozmění expozice. Ale na nás si nepřijdou Někdy máme témata, která je zapotřebí probrat do hloubky. Pohodlně se usadíme do křesel nebo na sedačku a zapomínáme, kde to vlastně jsme. Co na tom, že kolem nás proudí davy lidí. Jestli chtějí, tak ať se také posadí. Místa je tu dost. Chuť na kávu nás nutí změnit stanoviště. Opět bereme tácek do ruky. A tenhle dortík byl minule taky dobrej. Tentokrát jdeme do kavárničky. Pozorujeme manželky nadšené z nákupu a ploužící se jejich polovičky, co se pomalu smiřují se svým zmenšujícím se rodinným kontem. V přízemí bereme žlutou tašku. Co kdybychom jí náhodou potřebovaly. Odoláváme nástrahám na každém kroku. Většinou ještě pár návštěv a stejně podlehneme. Protože to prostě musíme mít. A když né dnes, tak určitě příště.