Táta

Svým výrokem jsem pobavila sestřičky v nemocnici, kam taťka dochází na kapačky. Snažila jsem se zlehčit situaci. Tak pa a nezlob. A zmizela jsem ve víru velkoměsta. Měla jsem před sebou tři hodiny bezcílného bloumání. Tři hodiny! Pro někoho okamžik, pro někoho nekonečná doba. Pozorovala jsem lidi. Všichni někam spěchali. Byli pohlcováni a vyplivováni dopravními prostředky a vypadali jako těkavé látky. Sedla jsem si na lavičku a akumulovala civilizaci. Ještě dvě a půl hodiny. Začalo pršet. Do cesty zpátky se mi připletl antikvariát. Nepamatuji se, když jsem si naposledy koupila nějakou knížku. Natož přečetla. Bylo rozhodnuto. Po několika minutách jsem objevila knížku z mládí. Ve vedlejší kavárně mi uvařili kapučíno a já najednou věděla, jak naložit s volným časem.

dloube mládě prstem do těsta a ofrňuje se. Ten byl tudle. No jo, chtělo by to změnu. Ale jakou? Že bych to zkusila naslano? Ale mám já na to ingredience? Pohled do lednice mě ujistil, že ano. Tak šup šup, než opadne nadšení pro experiment. Šunka, sýr, niva. V mrazáku špenát. Mám vše potřebné. Nebylo to tak těžký, ještě zamotat, oplácat vajíčkem a s pánembohem do trouby jak říkávala moje babička. Po několika minutách se moje dílo začalo vybarvovat. Jásala jsem. Zase jsem jednou zvítězila nad hmotou a okolí bude překvapeno mojí kreativitou a uměním improvizovat. Pyšně jsem vytáhla dvě zlatavé šišky. Byly nádherné. Moment, ještě doladit. Automaticky jsem sáhla po cukřence. Místností se rozvoněla vanilka.