Pro dobrou náladu

Už dlouho se mi nestalo, že bych měla na Jižní spojce problém s dodržení rychlosti. Od pondělí projíždím přes Lanový most, aniž bych ho stačila v té rychlosti všimnout. Ani na křižovatce s Průmyslovou nemusím přibrzdit. Zmocňuje se mě euforie. Že bych přijela domů ještě za světla? Potěšení z jízdy je silnější než potřeba prošmejdit nákupní centrum, které míjím na levoboku. Vjíždím na dálnici a přidávám rychlost. Už se vidím ve vaně plné pěny, s naplácanou pleťovou maskou, u které výrobce garantuje výrazné omlazení a skleničky tramínka. A pustím si nějaký film. „Já se tak těším“, řeknu málem nahlas. Oranžová výstražná a červená brzdová světla přede mnou jedoucích aut mě vrací na zem. To není barevná hudba. Už si nemusím lámat co s volným časem, vše je zase jako dřív.

Máme-li ji, brbláme. Nemáme-li, tak to taky není to pravé. Kde jsou ty časy mého ponocování, když mě u skleničky vína líbala můza. Teď zcela neromanticky po 22té hodině usínám spánkem dřevorubce, který i v noci formátuje dříví do úhledných hranic. A ráno se civilizuju a vyrážím si vystát svoje místo v koloně na D11, abych se dostala do práce a celý den byla milá a hodná a vstřícná, ikdyby mě tlačily nové lodičky. Jsem ráda, že už jsem zase homo pracující. Život by měl mít svůj řád. Ne že bych doteď seděla v koutku a sžírala se depresí, ale sem tam na mě dolehl pocit marnosti a zbytečnosti. A občas i znepokojivý zůstatek na mém účtu. Takže kdo jste mě hledal, jsem tady, ale nestíhám....Přeji hezký den.