👅😄

Na zadek auta se mi tlačilo velké černé auto. Problikávalo, troubilo a očividně pospíchalo. Kam asi? Do práce? Nevypadalo, že by jeho majitel musel proběhnout vrátnicí a u turniketu označit píchačku a případný pozdní příchod odklečet na hrachu. Znovu se ozval netrpělivý klakson. Předemnou šňůra aut a vedle mě kamiony. Všichni popojíždíme stejnou rychlostí. Jestli se tomu dá říct rychlost. Upíjím kávu z termohrnku a poslouchám rádio a jsem ráda, že jsem si vytvořila časovou rezervu. Ve zpětném zrcátku vidím, jak mužík za mnou divoce gestikuluje. Nemusím umět posunkovou řeč, abych věděla, že tohle se nedá překládat. Pane, nerozčilujte se. V koloně jsme si všichni rovni. Stojím tu já, v opelichané fábce s nulovou zůstatkovou hodnotou a i vy, v autě které vám mnohonásobně zvyšuje vaše ego.

To, co jsem jako malá holka neměla ráda, dnes mi chutná. Dost často si vzpomenu na maminku a na vařečku, která byla při obědě na stole. Jídlo do mě musela nutit, koprovou omáčku by snad do mě nedostala ani heverem, rakvičky se šlehačkou jsem nesnášela, tlačenku s cibulí jsem nemohla ani cítit atd. a dnes? Dnes bych také potřebovala vařečku na stole, protože mimo sladké mlékové polévky, vařeného bůčku a sulcu sním totálně všechno a ještě s chutí. Po víkendu u svých přátel bych si uměla představit i život na menším městě a nebo vesničce, v nějakém hezky upraveném domečku a bytu bych s klidem dala vale. Ten klid a pohoda večer, když jsem na verandě pila kafe a koukala do přírody a poslouchala štěbetání ptáků a šustění stromů ve větru, tak ten žádná televize a ani internet fakt nenahradí.