Táborak

Ukrýváme se ve stínu ořešáku a užíváme léta. Romantiku nám narušují bagry, co ukrajují pole a pomalu se blíží k nám. Ještě pár měsíců a náš cvičák bude už minulostí. To místo, kde jsme den za dnem trénovali, ztráceli nervy, společně zapíjeli výhry i neúspěchy, prožívali dobré i to lepší, lásky, křivdy a chmury tak to už nebude. Chceme si užít ještě ten pocit, že je vše v pořádku, ale ono to nejde. Co bude dál? Spojoval nás náš koníček. Měli jsme svoje zázemí, bylo to druhé doma . Za pár měsíců tu bude stát developerský skvost, domy do výšky i do šířky a v místech našeho placu se budou prohánět tenisoví nadšenci. To vše se stane součástí parkového komlexu, kam dojedete na parkoviště a odtud můžete vystoupat po asfaltovém koberci až na umělý kopec a rozhlížet se po kraji. Život je pes.

Znám tvé tělo už nazpaměť
krajinu, co se propadá i vzpíná
tak touho moje stoupej, leť
k vrcholkům hor, kde oheň uhasíná.
Abych se zchladil a stokrát spálil zas
v bystřinách nejsladšího vína
jež pramení ti na konečcích řas
a ústí ve výhni tvého klína