Povídky

Dokonce i MOJE patro, kde normálně stojím bylo zaplněné. No nic. Sjedeme níž. Míjím parking A, B, C, ....konečně v pořadí několikáté uličce se uvolnilo místo. Mezi nóbl hjundajem a naleštěnou audinou se moje špinavé a lehce omšelé autíčko asi moc dobře necítilo. Je jako Popelka. No nic. Musíš to tu holka vydržet než přijdu. V ruce mám itinerář nákupu. Žádné zbytečné zajížďky mezi regály. Házím úlovky do vozíku, míjím nastražená lákadla v podobě akcí 2+1 zdarma čí výprodeje mínus až 99%. Dobíhám k pokladně. Píp, píp, píp......všechno to bude? Naši kartičku máte? Jasně, jsem kamarádem všech obchodů, kde nakupuji. S elegancí karetního hráče ji tahám jako žolíka. Píp..na shledanou. Mířím k autu. Zvoní telefon. Lidské dálkové ovládání. V některých chvílích je i malá kabelka bezedná...sakra.d neska se mi chce zavrtat do peřin. S knížkou a skleničkou vína. Je pátek a za celý týden mám naakumulováno lidí až až. Pro změnu si dáme červené? Ještě, že Ježíšek dává i rozumné dárky, říkám si, když prohlížím svou sbírku. Na schodech potkávám rozespalého Merlina. Nečekal mě tak brzy. Okázale zívá a předstírá, že to byl on, kdo celý den nasazoval svůj kočičí život na ochranu našeho obydlí. Proleželý pelíšek je toho svědkem. Posledních pár metrů mě dělí od oázy klidu. Klika cvakla, dvéééře letí...na chodbě se zjevuje babička doprovázena svou černou společnicí. Vyloudím úsměv na tváři a na kočku vypláznu jazyk. Je mi jasné kdo mě prozradil. Rezignovaně odkládám svůj původní plán a poslouchám hlášení, co se stalo za dobu mé nepřítomnosti. Den co den stejné......i vám přeji hezký večer.

My holky, co jsme si zbyly, přece nebudeme truchlit doma. Naši osudoví, kteří tráví svátky se svými rodinami, nás nedostanou. Nacpaly jsme auta mláďaty, lyžařskou výstrojí, alkoholovou výzbrojí a dárky a hurá do penzionku v Jizerkách. Ujely jsme městskému blátu a smogu a našemu splínu. Tehdy jsme měly štěstí. Zima byla opravdu zimou jak se patří. Krásná, třpytivá a mrazivá. Sjedovka na Štědrý den byla naše a několika lyžařů bojkotujících svátky. Jen tak tak jsme stihly po návratu naaranžovat dárky pod stromeček v jídelně. Večeře o několika chodech s obsluhou. Sen všech hospodyněk. Úžasný večer i s personálem. Pod stromkem splněná přání. Je to už pár let, ale stále na to ráda vzpomínám. Pro mě byly asi opravdu nejkrásnější. Tedy doposud.

Průběžně je nakupuji po celý rok a tak už dávno nepatřím mezi hysterické meziregálové bojovníky. Šílenství mě postihuje až v okamžiku, když některý nemůžu najít, a naopak mě mile překvapí dárek, který už jsem dávno koupila a tak nějak jsem na něj pozapomněla. Blížící se svátky avizuje jenom datum v kalendáři. Pane Lado, kde jsou ty vaše vánoce? Sníh, mráz, sněhuláci a koulovačky? Vždyť je venku jako na jaře. „Letos nepeču,“ hlásím babičce s předstihem, aby měla čas mě začít přemlouvat. „Vždyť na to vlastně ani nemám čas.“ hledám výmluvy. „Beztak pak z toho člověk jen tloustne. A atmosféry vánoc docílíme zapálením františka.“ Ještě ani nemám vánoční výzdobu za okny. Je mi líto těch kvetoucích muškátů. Tak nějak není ta pravá nálada.