Socha

Přesně tak jsem si připadala. Zatímco kolem mě lehce a ladně projížděli ostatní milovníci tohoto sportu, já se v tom plácala. Co mě to zase napadlo? Dcera by dodala na stará kolena . Prostě jsem to chtěla zkusit. Můj poslední pokus před x lety skončil vybarveným pozadím. Nejdřív hýřil barvami, pak už byl jen pro milovníky černobílé fotografie. Tentokrát jsem kamarádovi chtěla dokázat, že je to marný, je to marný, je to marný. Levá, pravá, levá pravá...chce to nějaký rytmus. Docela mi o jde. Přidáváme rychlost. Začínám vnímat i okolní svět. Poznávám kouzlo upravené cyklostezky. Jsem na sebe pyšná. A pýcha předchází pád. Najednou se mi splaší nohy a já poznávám, jak tvrdá může být přitažlivost zemská. Au, au, válím se na zemi. Jsi ok? Žiješ? ptáš se. No jasně, žiju a je mi krásně!

2 povídka vražedná kombinace. Kdyby rybářova žena věděla jak dopadne, pokoušela by trpělivost zlaté rybky? Chceme víc a víc. A víme kdy přestat? Vracím se do minulosti a dělám inventuru svých vztahů. Myslím, že se počtem partnerů vejdu do průměru dle výzkumů EU. Tedy pokud nepočítáme náhodné setkání dvou lidí se zakončením v temném průjezdu, či v autě na zadním sedadle. Tak to jsem asi pod průměrem. Sedím na břehu a lovím svou mřenku. Co bych asi tak přála? Vlastně ani nevím. Muže? Kdokoliv mi přijde do cesty nesplňuje parametry. Sestavuji mozaiku. Po dlouhé mravenčí práci vidím výsledek. Z obrazu na mě kouká povědomá tvář. Někdo, kdo mně zkřížil cestu a pár let žil po mém boku. A už je to tady zase. Už vím, zlatá rybko, vrať mi ho zpátky