Nenávidím vánoce

Naprosto bytostně nesnáším tuhle část roku. Umělohmotné křečovité úsměvy reklam a kýčovitá výzdoba už někdy od října. Postupně houstnoucí davy na ulicích a v obchodech blokují běžné nákupy a pochůzky. Vlezlé odrhovačky kam ucho nastavíš. Maratony podnikových večírků s trapně přiopilými lidmi, které jste často nikdy neviděli a doufáte, že už nikdy neuvidíte. Poslíčci si podávají dveře při předávání neupřímných prefabrikovaných firemních pééfek a krabic s dárkovými čaji.

Nasnáším to. Protože to nemůžu ovlivnit. Už dávno jsem se naučila ctít pravidlo, že věci máš takový, jaký si je uděláš. Ale tomuhle se dá jen utéct. Pěkně v listopadu sednout na letadlo, odfrčet na druhej konec planety, někam mimo tuhle vánočně pošahanou civilizaci, a vrátit se v lednu. Pěkně až po té, co utichne petardové běsnění retardů.

Pěkně si courat po kopcích, údolích nebo plážích třeba někde v Peru mezi potomky inků. Nebo na Jávě. Na Srí Lance. Madagaskaru. Prostě někde jinde. S někým, kdo je ti blízký. Držet se za ruce, smát se, povídat si, mlčet, milovat se. Dát si dárek, když zrovna je chuť a ne nějaký den v kalendáři.

Mizim.