Slunovrat trochu jinak

Dnes je Slunovrat, jeden z mých nejoblíbenějších svátků. Po nejdelší noci v roce začne ubývat tmy a přibývat světla.
Už teď přes zamračené nebe vidím paprsky Slunce a cítím, jak mi zahřívají tělo, kterému celou tu dlouhou zimu tolik chybělo.
Ale kromě návratu Slunce má tenhle den další význam. Ten, o kterém se moc nemluví, protože není vhodným tématem k běžné konverzaci. A protože lidi si myslí, že když o něm nebudou mluvit, tak zmizí. Jenže smrt je s námi od našeho narození.
A tenhle den je hranice mezi světem živých a světem mrtvých nejtenčí.
Tenhle den je nejpravděpodobnější, že si na „své“ mrtvé vzpomeneme. Náhodou začne hrát v rádiu jejich oblíbená písnička právě ve chvilce, kdy ho pustíme.
Náhodou dostaneme chuť na konkrétní jídlo, a až při posledním soustu si vzpomeneme, že přesně tohle jídlo jsme jedli s někým, kdo už na tomhle světě není.
Náhodou se nám zdá sen, v kterém s námi mluví.
Uvažovala jsem, co bych tak řekla těm, kteří tenhle rok odešli, a že jich bylo víc, než za minulých 5 let.
Vlastně mě moc věcí nenapadlo.
Věřím, že jsme si řekli všechno, co mělo být řečeno. Co jsme si neřekli, to jsme věděli.
Možná bych poslala jen krátký vzkaz:
„Mám se hezky, doufám že i Ty, ať už jsi kdekoliv.“

Pohodový Slunovrat a v tom příštím přeji víc nálezů než ztrát. Víc klidu než vzteku, víc lásky než nenávisti.

A mimochodem, náhody neexistují 🙂