Líná přemejšlet...

Většinu svýho života jsem takový neposedný žihadlo. Poletuju. Z nuly na sto. Stop Start. Popichuju. Všemu rozumim. Teda myslim si to. Opájím se tím pocitem. ADHD snad ne, ale prostě živější ženská. Hlavně v hlavě. Jako teda umim za flákání taky pořádně zabrat, to zase jo, ale květák jede skoro pořád na vysoký obrátky. Ale každej motor potřebuje asi na nějakej čas odstavit a jen si tak bublat na volnoběžku. Najednou mám pocit, že nerozumim vůbec ničemu. A místo toho, abych se tomu pokoušela přijít na kloub, probrala to z tisíce úhlů, tak nic. Nula. Nada. Jsem najednou líná přemejšlet. Jen tak dejchám, kroutím hlavou a ničemu nerozumím.

A je to výsledek dokonalý dovolený. Teprve v dokonalý dovolený si člověk vyčistí hlavu tak, že si může dovolit ten luxus ještě další dny po návratu zůstávat hlavou tam, kde to bylo tak báječný. Pomalu se houpat na vlnách vzpomínek a znovuvyvolávání pocitů. Nepřemejšlet nad cobykdyby píčovinama šedivý pracovní reality a prostě bejt z podstaty.

Btw. fakt by mne zajímalo, jestli náš dospívající syn (sice geniální, ale v některých věcech přeci jen ještě předpubertální ajťácký panic) vyklízel pravidelně pozice na mineralogické mise po okolí protože ví, co taťka potřebuje mamce tentononc, nebo jestli byly jeho výlety bezelstně nevinné a kdyby se pro něco někdy náhodou vrátil a nachytal nás se staženýma spoďárama, byl by upřímně překvapený... Těším se, až bude jednou tak starý, že se ho budu moci klidně zeptat :-D