Odpověď nepřišla.

Tak jako tisíce dalších zpráv, i tahle zůstala bez reakce. Možná proto, že nebyla dost originální, nebo se prostě ztratila v nekonečném moři jiných pokusů. Kolik slov, kolik přání, kolik naděje se denně rozplyne v digitálním tichu? Každé „Ahoj, jak se máš?“ je jen další kapka ve vlně, která se žene neznámým směrem, dokud nezmizí beze stopy.

A přesto to zkoušíme znovu. S vírou, že tentokrát to bude jinak. Že zrovna tahle zpráva někoho zaujme, zasáhne správné místo a spustí konverzaci, která povede k něčemu víc. Ale možná je problém právě v té víře – v představě, že stačí najít ta správná slova, napsat je správné osobě ve správný čas a všechno do sebe zapadne. Jenže lidské vztahy nejsou algoritmus, kde „pokud X, pak Y“.

Jsme zahlceni možnostmi. Každý klik, každé přejetí prstem, každá nová tvář v seznamu nás nutí věřit, že někde tam venku je něco lepšího. A tak přehlížíme to, co je přímo před námi, protože vždycky může přijít další, možná lepší příležitost.

A tak se ptám – není právě tohle ten důvod, proč odpověď nepřišla?