Labutí král

Zbytky umrzlého sněhu nám křupou pod nohama. Na vodní hladině je krusta ledu. I přesto to pár opeřenců nevzdalo a rozhodlo se zdejší oázu klidu neopustit. Mezi kachnami se nachází i osamělá labuť. Svým mohutným tělem působí jak ledoborec prodírající se skrz kry. Vyčerpávající práce pro toho ptáka. Přesto zůstává. Jednoduše proto, že těch pár dvounožců, co sem chodí rozjímat, vždycky přinese něco na zub.

Pan K bere silnou větev a rozbíjí co nejvíce ledu než z batohu vytáhne řádnou porci zbytků z ovoce a zeleniny. Já mám typicky chuť jednoho z těch ptáků lapnout a upravit do kuchyňské podoby.

Odmetu rukou sníh z pařezu a sedám si opatrně, abych se mohla kochat. Srdce mi svírá smutek při pohledu na osamělého labuťáka. Jeho věrnost mrtvé družce i tomuto místu mu bude zkázou. I přesto si tu tak pluje smířený s osudem ve společnosti divokých otravných hlučných kachen. Protáhne si svá velká bělostná křídla, aby všem ukázal, kdo je tu stále král, než začne cupovat nejlepší kousky salátu. Vše v pořádku.

Zdání ale klame. Starý král přišel o svoji drahou polovičku a všichni víme, že labutě vytváří páry na celý život. Když zemře jeden, skoná nezřídka žalem i druhý. Žádný lidský zásah to nemůže změnit. Jednoho brzkého dne skončí i jeho labutí píseň.

A já si tak tiše pokorně rozjímám nad onou pověstnou láskou až za hrob a přemýšlím k čemu je dobrá, když ve výsledku zabíjí? Proč to tak ta příroda u některých druhů nastavila a u lidí se pojem věrnost a láska tak pokřivila? Za vidinou snadného sexu slíbíme bezmyšlenkovitě skoro všechno aniž bychom domýšleli důsledky.

Krásného Valentýna, milujte se a šukejte i mimo svátky.