Liščí cesta...

Dnes to bude úplně jiný druh textu, než jste zvyklí, moji milí, vnímaví :). I to jsem já <3.




Skály, stromy, kopce…

Vítr se opírá do lehkých konečků mé srsti a ovlivňuje jejich směr. Přimhouřím oči a dívám se za ním. Za větrem, který voní. Přináší čerstvou zprávu o mé další cestě.

Našlapuji vysokou trávou, vplouvám do krajiny, která mě pohlcuje svou energií a svým vlastním příběhem. Cosi mi našeptává do hlavy. Hluboký hlas šamana láká navštívit pro mě neznámý druh. Bojím se. Kdybych nebyla zraněná, tahle cesta by pro mě nebyla natolik zajímavá. Nemám co ztratit. Nepřemýšlím, netaktizuji. Moje vnímání se mění. Jsem lovec a lovím svoji příležitost přežít. Pravá noha bolí, pravá přední taky. Asi nepřežiju.

Šaman mi zpívá svoji osobní mantru, slyším cvakání kostí o sebe. In my mind…

Jsem oběť?

Cítím se neskutečně silná, přítomna. Bolest mě oslabuje pouze v mém myšlení, ale vrací mě k osvobození mojí duše. Ne, nevyžívám se v bolesti. Nikdo tak chytrý a moudrý ji nevyhledává za účelem chvilkového opojení. Jsem Liška, silný protivník všech, kdo by mi chtěli zkřivit chloupek. Tentokrát nejde o boj, ale o probuzení mojí duše ve svou podstatu.


Vcházím na kraj vesnice. Hranice, kdy končí les a začíná lidský život. Cítím, že se velmi změnilo energetické pole a já hodně riskuji. Ne! Již to není moje rozhodnutí. Nemohu se pohnout, moje tělo odchází. Vnímám, vidím, cítím, ale nemohu se ovládat.

Statný muž mě bere do náruče. Nepřemýšlím o tom, jestli mě zachraňuje nebo se stávám kořistí.

Oddaná…

Moje duše se spojuje s duší malé holčičky, kterou položili vedle mě. Oheň plápolá a já jsem šťastná. Již necítím žádnou bolest. Cítím jen obrovskou sílu, která se spojila v lidské tělo. Pořád jsem to já. Silnější. Najdu toho, co mi ublížil. Nebyla jsem jediná. Ještě si sám přijde pro lektvar.

Nyní jsem ČARODĚJKA.

Malá holčička s dlouhými vlasy a uhrančivým pohledem moudré Lišky. Luccietta.
Zakřič to!
Zakřič moje jméno!


“Luccietta!” to bude možná poslední, co od tebe uslyším. A nebo první, jestliže dojdeš k poznání sebe sama a také přestaneš bojovat. Budeš muset otevřít srdce. Nejdříve mně, abych odpustila tok všech emocí, které jsi ve mně vytvořil. Pak to své, protože Tvá bolest je daleko silnější, než si umíme všichni představit. Tolik ses trápil, než jsi mě zranil a pak jsi trpěl o to víc, když jsi mě nemohl najít.
Jsou to desítky, stovky let a Ty ses nevzdal.
Až se mi podíváš do očí, poznáš mě. Pochopíš, že moje ochranné kouzlo má svůj původ, důvod i rozhřešení.

Musím přijít na Tvé jméno, abych i já na tebe mohla zavolat.

Slyším Amazonku halekat svoje vysoké tóny doplňující zvuk odražené dlaně v bubnu.
… Heeeeey–aaa–heyy-yy?

Vesničané po několika pohledech do mých očí pochopili, že nejsem jednou z nich. Bojí se mě. Tady a teď. Tady a teď se nemám čeho bát. Jsem ve své duši, kterou znám. Liška, spojenec malé holčičky, čarodějky.
Lidé se ve skutečnosti nebojí mě, ale svého svědomí. Jsem čistá, otevřená. Děsí je to. Vidím je bez všeho toho, co si věší na svá těla. Vidím jejich podstatu. Vidím do nich. Dávám naději na ŽITÍ každému z nich. Dávám jim svůj dar. Svoji důvěru.

Blíží se!
Mají oheň!
Chtějí mě pálit, chtějí, ať cítím jejich bolest. Tu, před kterou mě zachránili? Ne, ta jejich je horší než tisíc plamínků. Nejde uhasit vodou.

Jsem čarodějka. Mě jejich oheň nepálí, i když jsem se bála. Nakazili mě svým strachem, ale záhy vnímám, že je falešný.
Nebojím se vašich strachů ani vašeho svědomí!

Jejich obava je tím daleko větší.

A tak mě nechávají. Musí mě respektovat.

Čaruji a vzívám energie děje, emocí a své nadpřirozené síly. Transformuji se a připravuji na to, až vykřiknu Tvé jméno.

Až se to stane, získáme oba ten největší klid v duších. Tehdy vznikne sjednocení zvířat a lidí, kdy obě strany zůstanou stejně silné.

Tehdy vznikne láska.