Státní hranice

V aktuálních podmínkách není vůbec jednoduché potkávat a poznávat nové lidi. Už vůbec ne pokud se bavíme o setkání dvou osob, které se vzájemně přitahují a už předem je zcela jasné, jak to všechno dopadne. V podmínkách, kdy se celý svět zmítá v pandemii smrtícího viru. Kdy se téměř hermeticky uzavírají celé státy od okolního světa. Sex je “povolen” jen v roušce, maximálně ve dvou lidech a v ideálním případě na dálku. Taky ti to připomnělo scénu z filmu Demolition Man? Ne ne Davide, žádná “divočina, mambo, šuky šuky”, hezky zůstaň doma!

Být oba ze stejného státu, nebylo by co řešit. Vytisknout fake fakturu a případné nepříjemnosti zaonačit za foto session by mi nedělalo asi žádný problém. Ale já jsem z česka a ona ze slovenska.

“Už si píšeme několik týdnů, pojďme se konečně setkat!”

“Ale kde? Veď máme hranice zatvorené!”

“Napadá mě jedno místo. Z Lanžhotu vede okrska přímo na hranice. Esíčkem podjedeš dálnici na Bratislavu a o kousek dál teče Morava, kterou prochází státní hranice. A přímo na ní je turistické odpočívadlo.”

“Ježiš, David! Tak dobre!”

“Ničeho se neboj, pokud se něco bude dít, tak každého nechají jít na svojí stranu a toť vše”, jistý jsem si tím teda vůbec nebyl.

“Dobre, už teraz sa celá trasiem.”

“Tak 15.12. 0:00? A víš, co máš udělat?”

“Áno, áno! Všetko mám pripravené tak ako si si prial!”

“Těším se, pa.”

Bylo patnáctého a na hodinách blikla jedenáctá večerní.

“Vyjíždím.”

“Tiež.”

“Sejdeme se pod tou dálnicí, za tím esíčkem. Bude to tam lépe kryté”, na poslední chvilku jsem jí poslal změnu polohy.

“David, ale to je už Česko!”

“Furt jsou to hranice”, no pro jistotu.

Nechtělo se mi, ne že bych se na ní netěšil ale začínala mě přemáhat únava. Hodinová cesta tam, pravděpodobně něco kolem dvou hodin na místě a hodinová cesta zpět. Při té představě se mi kroutil nehet na palci u nohy.

O hodinu později jsem pomalu odbočil na polní cestu, která vedla pod dálniční most. Její firemní auto se slovenskou poznávací značkou tam už stálo. Zaparkoval jsem kousek od ní a motor nechal běžet. Posprejované obrovské betonové pilíře jen dokreslovaly slizkost toho místa. Mrzlo.

Přelezl jsem si na zadní sedačky a z batohu vytáhl foťák. Probliknutím dálkových světel jsem jí dal signál a jen čekal, zda splní to, co jsem si přál.

Vystoupila a v podpatcích přešla před mé auto. Koukala směrem ke mně, ale přes světla neviděla vůbec nic. Nervozita s ní cloumala a posléze i zima, která venku panovala. Začala rozepínat svůj kabát a sledovala knoflík po knoflíku až dokud nerozepla i ten poslední. Pak opět zvedla pohled ke mně a kabát roztáhla do stran. Ze stínu vykoukl jeden podvazek a pak i druhý. Titěrné krajkové kalhotky správně na podvazcích nikoliv pod. Rudá rtěnka a rudé nehty v kontrastu s černým prádlem. Vyfotil jsem tři fotky, odložil foťák a vystoupil zadníma dveřma za ní. Pozorovala mě, jak přicházím, možná se dokonce i trochu uklidnila, když zjistila, že je to opravdu ten kluk, po kterém ty týdny toužila. Chytil jsem ji za zátylek pod vlasy a přitiskl se na její rudé rty. Druhá ruka se ničím nezdržovala. Zajel jsem jí pod kalhotky. Necloumala s ní jen nervozita a zima, ale i nepopsatelné vzrušení. Po chvilce se odtáhla a začala klesat až do čupu. S pohledem do mých očí mi bezeslov rozepla pásek a pak i kalhoty samotné. Vzala si mě do pusy. Bylo asi mínus pět stupňů ale nezdálo se, že by to pro nás byl nějaký problém. Tedy hlavně pro mě. Užíval jsem si to horko a vlhko na jediném kousku mého těla.

“Všechno si splnila přesně tak jak jsem si přál. Pojď, půjdeme do tepla. Si celá zmrzlá.”, poprvé uslyšela můj hlas. Sama ale nic neřekla. Přes ztuhlé panty čelistí se ji neprodralo ani slovo.

Podal jsem jí ruku a vedl směrem ke svému autu. Zabral jsem za kliku předních dveří a nestalo se vůbec nic. Zkusil jsem to znova a zase nic!

“Kurva, do píče! Mě snad jebne! Nee, že tohle není pravda?”, lomcoval jsem s klikou div jsem ji nevyrval ze dveří. Uslintaného a teď už i zvadlého ptáka jsem strčil zpět do kalhot. V hlavě mi běželo milion scénářů.

“Na sedadlech mi ležel foťák za 100 tisíc, jsem někde pod mostem na hranicích, je půl jedné v noci a mrzne. Když bych jí poslal pro náhradní klíče, budu tady stát dvě hodiny. Ale klíče od domu mám na klíčích od auta.”, z myšlenek mě vytrhl zvuk nastartovaného motoru. Sandra na mě jen koukala.

“Sedneme si k tobě do auta a já se zkusím podívat na net.”

Hladila mě po stehně, zatímco jsem otevíral desítky stránek a firem, které odemykají zámky aut na počkání. Nemluvila a ani mě jinak nestresovala, jen tam byla se mnou a já tak z ní cítil neskutečnou podporu.

Asi po půl hodině jsem nenašel vůbec nic. Všechny firmy, které odemykají zámky aut jsou v Praze a okolí. Cítil jsem se jako Pražák.

“Zkusím ještě jednou ty dveře a pak budeš asi muset zajet pro klíče. Nemůžu tady nechat nastartované auto s foťákem na sedačce.”

“Dobre, neboj. To sa nejako vyrieši.”, a u toho mě pohladila po tváři.

“Promiň, takovej idiot umím být jen já. Celé jsem to posral.”

Zkusil jsem dveře, kterýma jsem předtím vystoupil. Otevřel jsem je na první dobrou. Začal jsem se smát a podíval se na Sandru.

“Však si to zkoušela, ne?”
“Keď som videla, že nemôžeš otvoriť dvere, tak som za tú rúčku nepotialhla.”

“Madam, kočár je připraven!”, se smíchem jsem rukou pokynul na otevřené dveře.

Začala mě vášnivě líbat a svlékat. Jakoby se část mezi představením s kabátem a tímto svlékáním vůbec neodehrála. Její zadeček jsem si položil na kraj sedaček, nohy ji chytil u kotníků a v pokleku jsem do ní zajel až nadoraz. Kousala mě do rtů a s každým dalším přírazem mi víc a víc zabodávala podpatky do stropu auta. Za těch pár chvil se zamlžilo auto, a i naše pohledy. Udělal jsem se.

Otevřel jsem okénko a zapálil si cigaretu. Sandra si oblékla moji rozervanou mikinu “Girls Without Clothes” a položila mi hlavu do klína.

“Nemám rada fajčiarov, ale na tebe to tak voní!”, cítil jsem, jak mě očichává.

Zahlédl jsem světla dalšího auta, jak sjíždí pod most k nám. Jelo velmi pomalu, dokonce se na chvilku zastavilo kousek od nás, ale pak se otočilo a zase pomalu odjíždělo.

“Podle světel je to Volvo. To policajti nemaj.”, vzpomněl jsem si na další film. Zodiac.

“Víš, jak vraždil Zodiac? Pokaždé si vyhlédl milenecký pár někde v autě a tam je pobodal a pak zastřelil. Možná nás tady za pár dní najdou nahé, zmrzlé a ubodané.”

“David, nesranduj!”, kousla mě do stehna a opět se začala věnovat tomu místu, které předtím jako jediné venku nemrzlo.
Dokouřil jsem.

Na hodinách svítilo půl čtvrté ráno. Ulepené sedačky, ulepená okna, ulepená těla. Sandra z kabátu vytáhla úhledně zabalené sušenky.

“To máš na ráno ku káve. Piekla som ich dnes do obeda”, políbila mě a začala nasedat do auta.

“Jeď opatrně.”