Utíkej Foreste!

Hele, a vůbec sakra, je to dobré na postavu říkám! Vážně! S trochou vetší sebestřednosti bych po nějakém tom roce běhání už mohl obdivovat před zrcadlem své pevnější půlky. Běžím, srdce buší, krev proudí, stres mizí a andělé přicinkávají dny života navíc. Což o to, že když doběhnu vždy vypadám zničeně, jako bych právě zcela sám položil poslední kamenný blok na vrchol pyramidy v Egyptu, nevadí, já už vlastně slyším klepání na mé dveře od kozaté Kleopatry.

Rád bych vám představil krásně uzavřený běho-kruh. Vždy když na trati zahlédnu vnadnou ženu, běžkyni v upnutých legínkách, najednou získám obří energii, o které jsem ani nevěděl. Pudově a zcela bezmyšlenkově se snažím vypadat v pohybu co nejlépe – prodloužím krok, vypnu hruď a skoro bych se přistihl, že se i tvářím jako hrdina z akčního filmu.

Sice zřejmě vypadám jako vypelichaný kulhavý pes, který zakopává o vlastní boty, ale v duši jsem a vidím se přímo jako drsný vlk s tlamou plnou ostrých zubů připravených na porcování nadržených samiček. Je pak jisté, že objektivně pak působím o kus sebevědoměji a prostě líp vypadám, což mi dodává chuť běžet dál. Zapomenu na loupání v kříži, na bolest v nohách, pískání v hrudníku, najednou mě nic nebolí a já běžím jako o život. Ať už je předběhnu, nebo mě nechají v prachu za sebou, myslím si, že i tak zanechám zajisté v jejich duších vlhkost. Ten pocit mě žene dopředu. Kruh se uzavírá.

Běžím, snažím se abych vypadal lépe, což má za následek že svaly tvrdnou , zocelují se, a já pak vypadám vážně lépe. Kdo říkal že perpetuum mobile neexistuje?

Díky za ten sebedar vy krásné samičky.

Takže hupky do bot, chlapi, a hurá za krásou a zdravím!