Ztracené sny a noční lásky

Láska je špatný vtip. Přijde, když ji nejméně čekáš, a odejde když ji nejvíc potřebuješ. Teď sedím sám v baru, kde pach alkoholu a vůně levného parfému tvoří směs, která mi připomíná společné noci. Noci plné smíchu, vášní a prázdných slibů. Dnes tu ale nejsi. Dnes je tu jen prázdná židle, která mi nutí vzpomínky na tebe. Na to že jsi byla má můza, zkáza a vše kolem.

Vzpomínám na ten první pohled, ten krásný úsměv, který jsi měla, když jsi mě poprvé viděla. Ten úsměv se do mě vryl tak hluboko, že jsem se ztratil dřív, než jsem si to uvědomil. Věděl jsem už tehdy, že budeš můj konec. Co jsem měl ale dělat? Srdce je hloupé. Neposlechne rozum, ani v okamžiku, kdy víš, že tě to zničí. Ale já se chtěl nechat zničit.

Byli jsme dva blázni, co si mysleli že mohou mít vše, a zároveň neztratit nic. Já se svým cynismem a sarkasmem, ty nespoutaná s touhou po svobodě. Byla jsi ta nejkrásnější katastrofa, která mě potkala. Byl v tobě anděl i ďábel, a já se zamiloval do obou tváří.

Milovali jsme se, jakoby měl zítra skončit svět. Ta vášeň co mezi náma hořela, byla tak silná, že by dokázala spálit každou temnou část mé duše. Pamatuji si na ty noci, kdy jsme do sebe zaklesli jako dvě zbloudilé hvězdy na pokraji zhroucení. Tvé tělo bylo má spása i zkáza, každý dotek byl jako jed a lék zároveň. Sex s tebou byl jako tanec na hraně propasti, nebezpečný a vzrušující.

Proč jsme se rozešli? Asi proto že láska není jen vášeň. Možná proto, že jsme měli oba představu dokonalosti, která neexistuje. Ty jsi chtěla víc jistoty, stability a odpovědí na otázky, které jsem nedokázal odpovědět. Já chtěl vše a zároveň nic. Chtěl jsem tě milovat a zároveň u toho zachovat svobodu, které jsem se vždy držel, jako by to byl poslední kousek mé identity.

A tak jsem se pomalu začal ztrácet. Nejdřív to byli maličkosti. Pohledy které byli víc než slova, rozhovory které nikam nevedly a ticho které bylo hlasitější než křik. Potom přišly hádky. Tvůj vztek byl jak hurikán, který mě zasáhl a rozmetal na kousky. A já? Já byl mistr útěků. Utíkal jsem před tebou, před sebou, před námi. Až do chvíle než jsem utekl úplně.

Vzpomínám si na den, kdy jsi odešla. Seděl jsem na terase, díval se na světla nočního města, a věděl jsem že tohle je konec. Bolelo to víc než bych si byl ochoten přiznat. Přesto jsem nedokázal jít za tebou. Nedokázal jsem říct něco co by tě zastavilo. Byl jsem srab. A ty jsi byla moc silná na to, aby jsi čekala na někoho, kdo má strach milovat.

Teď tady sedím a hledám zapomnění. Hledám ho v cizích tvářích, nočních láskách, které na jednu noc zaplní prázdnotu kterou jsi ve mě zanechala. Každý polibek je jen pokus o útěk, před vzpomínkami na tebe. Jejich doteky jsou chladné, a přesto je potřebuji. Potřebuji cítit jejich tělo na tom svém, i když vím, že to nejsi ty.

Někdy přemýšlím nad tím že se jen trestám. Trestám se za to, že jsem tě nechal jít, za to že jsem tě nedokázal milovat, tak jak jsi potřebovala. Možná proto hledám útěchu v cizí posteli a v cizím objetí. Možná proto potřebuji ten okamžik zapomění, kdy se ponořím do druhého těla a pár minut nemyslím na tebe.

Pravda je taková, že i ta nejkrásnější žena mě nezbaví myšlenek na tebe. Ani ta nejvášnivější noc mi nenahradí chvíle, kdy jsme se spolu smáli a já věřil že láska opravdu existuje. Ty noci s prázdnými ženami, jsou jen pokus o útěk. Útěk předtím co jsme byli.

Vím že už tě nikdy nebudu mít. A vím, že i když hledám zapomění v náručích jiných, nikdy se nedokážu zbavit té prázdnoty kterou jsi ve mě zanechala. Ale dnes v noci potřebuji cítit dech na své kůži, cizí dotek, který mě aspoň na chvíli zanese někam daleko od tebe.

A tak dopiju. Zvednu se od baru a vyrazím do města hledat zapomění, které nikdy nepřijde. Ale možná, jen možná, mi ten okamžik vášně poskytne úlevu, po které toužím. Aspoň na chvíli.