“Takže co jinýho než psát, pít a sem tam poznat holku, co ráno zmizí.” Zůstal jsem sám. Zase. Ne že bych to nečekal. Lidi jako já zůstávají sami pravidelně. Patří to k životu. Jako kocovina po sobotní noci. Jako rozbitý sklo pod bosou nohou. Přijde to, bolí to, a stejně tomu jdeš naproti. Teď tu sedím. Na gauči, co páchne po víkendech, co občas byli romantický. V ruce jack, na stole notes. Zase…
- Až jednou “lol” nahradí poezii, půjdu se oběsit na ethernetový kabel - Někdy si připadám, jako bych se probudil ve světe, kde se všechno, na čem mi kdy záleželo rozpadlo. Jazyk. Myšlení. Vkus. A z lidí se stala směšná digitální karikatura toho, čím mohli být. Píšu blog. Jo. Bloguju. Píšu svoje pocity, nasranost, myšlenky, frustrace, lásky, prohry, slzy i výstřiky. A taky se za to nesnáším.…
Každej o tom mluví. Každej o tom sní. Jako by to byl zasranej svatý grál sexu. Tři těla, jedna postel, nekonečno možností. Porno ti to prodává jako vrchol rozkoše. Kamarádi, co o tom jen mluví, tě přesvědčí, že kdo nezažil trojku, jako by ani nežil. A pak jsou tu ti, co ji fakt zažili. A většina z nich o tom radši nemluví. Já to zažil dvakrát s dvěma holkama zároveň. A dvakrát s kamarádem a…
Poslední dny jsem přemýšlel, co mě vlastně na tomhle všem ještě baví. Psát blogy mě bavilo. Ta syrovost, okamžik, možnost hodit na papír všechno, co mám v hlavě. Všechno to, co neříkám nahlas, ale papíru to řeknu do očí. Jenže co už mě nebaví, je ten tanec kolem ohně. Ten pokryteckej balet mezi slovy, co se smí a co už ne. Jako bych místo svojeho hlasu měl používat návod na bezpečný sex, kde…
Byl jsem na té svatbě. Té, o které jsem psal. A vlastně ani není moc co napsat. Bylo to krásný. Takhle prostě. Bez velkých metafor a dramat. Jen krásný den, kdy všechno zapadlo tam, kam mělo. Obřad byl na zřícenině hradu Cimburk. Staré kameny, co pamatují víc než většina z nás stihne za tři životy. Stromy jak svědkové věčnosti a ten zvláštní klid, co se mezi těma rozvalinama drží, jako by říkal,…
Každý to zná. Uděláš něco, řekneš něco, rozhodneš se nějak. A než se naděješ, už o tom někdo vede monolog, jako by měl doktorát z tvého života. Lidi mají tu schopnost lézt do cizích věcí s přesvědčením, že oni by to zvládli líp. A přitom jejich životy jsou často v troskách. Možná je to přirozené. Možná je to instinkt, co nám říká, že když ukážeme na chyby ostatních, nebudeme muset řešit ty…
Za dva dny půjdu na svatbu. Ne svoji, díky bohu. Je to ta, co jsem o ní psal. Teď už je nevyhnutelná. Bílé šaty, hudba, bar, smích a fotky s filtrem, co ti vyhladí obličej, ale ne duši. Sára tam nebude. Ne proto, že bych jí tam nechtěl. Ale protože seznam hostů byl uzavřen dávno předtím, než jsme se poznali. Tohle není párty, kam si jen tak můžeš přivést plus jedna. A navíc jsem měl s Eliškou…
Všichni si myslí, že žít svobodně je ráj na zemi. Že když ráno nemusíš vstávat kvůli práci, nemáš šéfa, který by ti sral na hlavu, a nikdo ti neříká, co máš dělat, je to hned štěstí. Balada na zlatém podnosu. Jenže pravda je taková, že pokud v sobě nemáš něco jako disciplínu, vnitřní bič nebo aspoň mírně sadistickýho trenéra, proměníš se v mistra světa v prokrastinaci. Den za dnem jen skládáš…
Můžeš být krásná jako reklama na parfém, můžeš mít kůži jemnou jak hedvábí, make-up přesný jak Michelangelova freska a prádlo dražší než nájem. Ale když mi nevoníš, je to jedno. Možná to zní primitivně, možná to zní jako něco, co by řeklo zvíře, ale řeknu to narovinu. Holka mi prostě musí vonět. Ne voňavkou. Ne tělovým mlékem s nápisem “orchidej a kokos”. Ale tou vůní, co přijde, když je ráno,…
Pamatuju si to až moc dobře. Jak jsem byl mladej a plnej testosteronu, ale zároveň obalenej vrstvou představ, co je “hnusný” a co už je “za čarou”. Jo, první roky sexu. To není žádný porno-fantasy. Je to spíš jako když se učíš řídit, ale nevíš, jestli máš radši brzdu nebo plyn. Tehdy mi přišlo nechutný lízat holku během sexu. Nechápal jsem, jak to někdo může dělat s chutí. Přišlo mi to divný,…
