Smysl života (pro ztracené)

Smysl života. Když slyším tuhle frázi, mám chuť si rovnou objednat dvojitou. Protože lidi ti celý život budou tvrdit, že musíš mít nějaký “proč”. Někdo to má v rodině, jiný to má v psaní motivačních blbostí na internet. Já to našel v noci, která smrdí po levném parfému a whiskey, v postelích, kde ráno nemáš jednu ponožku a kus sebeúcty.

Sedím v baru, dívám se jak barman leští sklenky víc, než je potřeba. Jako by neměl co na práci, nebo jen nesnáší to ticho, co je kolem nás. Já ho znám. To ticho, co nutí přemýšlet o vlastních chybách, tvářích co jsem zklamal, a ženských, kterým jsem slíbil víc než jsem schopen splnit. Eliška… no jo Eliška. Ta byla smysl. Aspoň jsem si to myslel. Jenže když si smysl sbalí jeden den věci a nechá na stole jen klíče od bytu a vzkaz, zbyde jen sklenice a vzpomínky, co jsou ostřejší než whiskey bez ledu.

A tak piju. Když jsem opilý, tak i ty nejhorší pravdy se zdají víc snesitelné. A v opilosti tě cizí úsměv může zachránit na jednu noc. Protože jak jinak se s tím vypořádat? Filozofie? Víra? Terapie? Ne díky. Já věřím v jednoduchost. Dva drinky, pár sarkastických poznámek a už jen jít k ní domů, kde ti bude říkat “já tohle normálně nedělám”.

A v tu chvíli, kdy se zakousne do mého ramene a nehty se zaryjou do zad, přestanu na chvíli myslet na to, že vlastně nemám domov, že moje postel je většinou sdílená s flaškou a popelníkem. Přestanu myslet na to, že smysl života mě opustil, když mi Eliška zabouchla dveře před nosem. Protože tahle holka - a všechny přední - mi na pár hodin dají iluzi, že nejsem úplně sám. Možná právě o tomhle to je.

Když se její jazyk potká s mou kůží a já ji šeptám do ucha slova, které se tváří jako pravda, ale jsou to jen vyčpělé fráze, zjistím že smysl života není daleko. Je přímo tady, pod její sukní, mezi stehnama, kde se na chvíli schovám před realitou. A i když to skončí dřív, než bych chtěl, aspoň vím, že tohle byla ta chvíle, kdy vše ostatní přestalo existovat.

Potom cigareta na balkoně. Vítr, co trhá cigaretu z ruky a připomíná mi, že jsem pořád tady. Světla města venku, ona spí v posteli a já vím, že to ráno skončí stejně. Odejdu, možná ji nechám vzkaz, možná jen zmizím beze slova. Ale na chvíli jsem měl smysl. I kdyby to bylo jen kvůli orgasmu, kvůli tomu jak se chvěla pod rukama, kvůli tomu jak se mi na hrudi na chvíli položila její hlava.

Smysl života není v tom co ti říkají videa na netu nebo knížky o seberozvoji. Smysl je v tom vydržet. Přežít další den. A občas, když mám štěstí, i najít někoho, s kým sdílím ten okamžik, kdy se celý svět smrskne na dvě nahá těla a potem mokrou peřinu.

Takže ano, smysl života? Milovat, nenávidět, pít, jeste víc milovat, přijímat rány, rozdat je, hledat útěchu v cizích postelích a když to nejde jinak, tak do rána nezůstat střízlivý.

Ale to my ne. My pijeme, šukáme a píšeme, protože v tomhle je jediná pravda, kterou si můžeme odnést.

A možná v tom chaosu najdeme smysl.