Nespokojeně spokojený

Píšu o tom, co mě štve. O věcech, co mě rozkládají pomalu jako nekvalitní chlast za pár korun. O ženách, co odcházejí moc brzy, nebo zůstávají moc dlouho. O lásce, která mě rozdrtila víc než život. A o Olomouci, o tom nádherném bordelu, kde jsem čekal ráj, a místo toho jsem se dostal do pekla. Píšu, protože bych chlastal ještě víc. Píšu, protože je to terapie, která mi stejně nikdy nepomůže. A upřímně, nechci aby mi pomohla.

Protože jak se přestanu hrabat v tom bordelu, přestanu to být já. Víte jak to je - člověk se topí ve vlastních sračkách a mezi tím říká “jo, přesně tam patřím.” Ja jsem ten, co si rozbije hlavu o zeď, jen abych mohl napsat, jak to bolí. A někteří lidi to mají rádi, protože v tom vidí vlastní rány, co se nikdy nezahojí.

Nechápejte mě špatně. Vše, co ze mě vyleze, je výkřik do tmy. Ale je v tom i něco sladkého. Protože jak jinak vysvětlit tu pokřivenou spokojenost, co cítím, když sedím o půlnoci na baru, dívám se do prázdna a přede mnou je prázdná sklenka? V tu chvíli mám pocit, že jsem doma.

Je to trochu jako zvracený vztah. Jste v háji, ona na vás řve, vy na ni řvete zpátky, ale stejně bez sebe nemůžete být. Takový vztah mám s životem. Kopne mě, já mu to vrátím flaškou po hlavě, ale druhý den si zase sedneme ke stolu, zapálíme si a dáme si panáka.

Jasně, lidi co mám kolem sebe mi říkají “Kryštofe, buď chvíli v klidu. Usměj se. Najdi si holku, co tě postaví na nohy.”
Ale co ví o tom, jak chutná pravda? Pravda je ošklivá, špatná a smrdí jako popelník po včerejším chlastání. Ale já to miluju. Protože kdybych to vše přeleštil, zabalil do pozlátka a hrál si na zdravého, umřu uvnitř.

Lidi si myslí, že spokojenost je o tom mít auto, barák, psa a ženu, co ti bude ráno vařit kafe. Ale ja znám jinou spokojenost, co přijde ve chvíli, kdy si uvědomíš, že už není co ztratit. Že když ti život hodí do tváře další svinstvo, jen se usměješ a řekneš “díky, to je všechno?”

A tak tu sedím, píšu slova, piju a vím, že i když nadávám na každého, co mě dnes potkal, i když si stěžuju na samotu a na ty tichý konce, vlastně jsem spokojený. Protože tento život, je moje hřiště. A já si něm už dávno rozbil hubu tolikrát, že už se ani neobtěžuju vstávat.

Možná je to vše masochismus. Možná jsem jen chlápek, co potřebuje chaos, aby mohl usnout. Aspoň jsem upřímnej. Nejsem chameleon, co si hraje na něco, čím nikdy nebude. Jsem troska, která si v troskách postavila dům. Jsem cynik, co si z cynismu udělal postel, a když si do ní večer lehnu, tak aspoň vím, že spím na pravdě.

Takže ano, štvou mě lidi. Štvou mě jejich falešný úsměvy, jejich vyleštěný příběhy na sociálních sítích, jejich neupřímné objetí. Štvou mě prázdný vztahy, co se tváří jako láska, a lásky, co se mění v prázdno. Ale víte co? Bez toho všeho bych neměl o čem psát. Neměl bych proč pít. Neměl bych důvod se zvednout z postele.

A tak dál sedím, piju a píšu o tom, jak moc tenhle svět stojí za prd. A občas se přistihnu, jak se v tom bahně válím rád.