Balanc na okraji propasti

Kamarád mi dnes řekl, že to vypadá, jako bych vše vzdal. Opravdu. Podíval se na mě starostlivým pohledem, který mají lidi, co si pořád nalhávají, že mají vše pod kontrolou. Měl na sobě vyžehlené triko, a úsměv co říká že neví, jak chutná dno flašky ve tři ráno. Ja jen pokrčil ramena a napil se whiskey.

Pravda je taková - Ja nikdy nic nevzdal. Jen vše beru tak, jak to přichází. A když už mi život hází klacky pod nohy, proč z nich rovnou neudělat cestu a ohniště, u kterého si připálím další cigáro?

Ono je to celkem jednoduché. Cynismus není to, co vás zlomí. Cynismus je to co vás drží při životě. Je to jako kabát kterej si nasadíte, když venku prší a vy nemáte deštník. Je to poslední úsměv v baru, když vám dojde, že ta holka co sedí vedle, vás dávno přestala poslouchat, jen předstírá zájem kvůli tomu, že doufá, že máte v kapse něco víc než jen drobný.

Ne. Nevzdal jsem se. Jen sem pochopil pravidla hry. Jedno z těch pravidel je, že svět je špinavý místo plný polopravd, propitejch příběhů a lidí, co mají potřebu vás chránit, i když se topíte dobrovolně. Ja se v tom bahně naučil plavat. Možná to není elegantní, spíš to vypadá jako bych se topil a držel poslední flašku jako záchranej kruh. Ale jsem pořád tady, ne?

Jasně, mohl bych se sebrat. Mohl bych si život vyžehlit jako triko před prvním rande, najít si normální práci, abych neměl čas psát po nocích o lásce, která mě zlomila, a o ženách co mě znají chvili a přesto mi roztáhnou nohy. Ano, mohl bych dělat vše “správně”. Ale o čem by to pak vše bylo?

Místo toho jsem se rozhodl balancovat na okraji propasti, házet do ní kameny a čekat, co se mi vrátí. Někdy je to ozvěna, někdy ticho. Ale aspoň to není nuda.

Lidi si myslí, že cynik je zoufalec. Že jsme ti, kteří se vzdali a už nevěří. Pravda je, že cynik je někdo, kdo věří až moc. Kdo si jednou spálil ruce o vlastní sny a teď už se dívá na vše s pokřiveným úsměvem a říká “jo, to už znám.”

A přesto všechno, nebo možná právě proto, pořád hledám krásu v bordelu. V těch ránech, kdy vedle mě spí žena. V zápachu parfému a whiskey, co jsou jako vzpomínka na noc, která nebude mít pokračování. V poslední cigaretě vykouřené před spaním na balkoně.

Pořád v sobě mám jiskru. Jen už nemám tu naivní touhu v happy end. Je to spíš vědomí, že i když se vše kazí, dá se u toho smát. Nejlépe nahlas a s whiskey v ruce.

To je to, co mě pořád drží na nohou. Ne víra v lepší zítřky, ale fakt, že i posraný den má svoje kouzlo. Stačí ho hledat tam, kde jiní už přestaly. V kouři, ve špíně, v posteli cizí ženy a v opileckých rozhovorech, kde pravda leze z lidí snadněji než střízlivá láska.

Takže ne, nevzdal jsem se. Jen jsem přijal, že život je fraška. A když už musím být součástí toho divadla, chci si psát vlastní scénář. Psát ho po svým - se sarkasmem, cynismem a tím úsměvem, co říká lidem kolem mě “vím že vše skončí špatně, budu se ale u toho bavit”.

A pointa?
Jasně že sexuální. Protože i když je svět v hajzlu a já v něm, pořád tady někde pobíhá žena s rozcuchanýma vlasama a očima plnejma problémů, co mi ráno ukradne kafe a večer zbytek sebeúcty.

Tak jo.
Tímhle způsobem, dámy a pánové - s rukama v bahně a s úsměvem co se nehodí do reklamy na štěstí - nevzdávám vůbec nic.