Dva krát za den!

Ranní cestu do práce si většinou zpříjemňuji procházkou starými ulicemi našeho města, je to mnohem příjemnější, než se tlačit se spolucestujícími v hromadných prostředcích, anebo než se krokem posouvat osobním automobilem.

Občas se mi stane, že se potkám s jednou paní, která jde přesně opačným směrem - patrně taky z domu do práce.

Někdy se na sebe ráno i nesměle usmějeme, pokud se naše pohledy potkají...

Když je pondělí ráno, někdy je trochu zasmušilejší, asi v předzvěsti dalšího pracovního týdne.

V pátek je na její tváři větší náznak úsměvu, víkend se blíží...

Když prší, dívá se prostě před sebe a kráčí mokrým chodníkem.

Když svítí slunce, rozhlíží se a třeba snad pozoruje květiny v nedalekém parku.

V zimě, když je ještě tma, pozoruji postavu (tu její pozoruji vždy,-) zabalenou v teplé bundě.

Takhle zjara, když už je i ráno tepleji, vnímám větší jiskru v jejích očích.

Pokaždé, když ji zahlédnu cestou do práce, usměju se pro sebe, ale sbírám odvahu pousmát se i na ni.

No a nedávno se stalo, že jsme se ráno potkali a a usmáli se na sebe ... a pak jsme se potkali i pozdě odpoledne, když už jsme oba kráčeli zpátky, opět proti sobě.

O usmáli jsme se na sebe už otevřeně, široce a přiznaně...

Úsměv dva krát za den!