Never say never II.

Aneb nikdy neříkej nikdy.

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem si nemyslel, že tohle někdy napíšu. Možná to je tím, že se mi v Africe přehřál mozek, nebo jsou nějaké erupce na Slunci, ale...

Vždycky mi vadilo, jak se tady v blozích ženy prodávají, dělají si PR a pak ještě fňukají, jak jsou ti chlapi hrozní, že jim cpou kredity a neumí se chovat podle etikety pana Špačka. Plno mých blogů bylo smazáno, pěkná řádka lidí mě šoupla do ignoru, protože se naše názory nepotkaly. Připadal jsem si jako Don Quijote de la Mancha v boji s větrnými mlýny. Akorát ve virtuálním prostředí bojujete proti nulám a jedničkám. Spíš nulám.

Má cenu plýtvat energii proti nulám? Nemá, radši si jí šetřete na šukání. Ať si tady nuly exhibují, prodávají svoje kozy, přirození, těla, dělají si reklamu, močí si do postele a třeba se staví na hlavu.

Takže moje předsevzetí je, že začínám nuly ignorovat. Nebudu reagovat, i kdyby mě to sebevíc štvalo a rád bych od plic něco napsal. I když, never say never. Třeba někdy budu mít svojí hladinku a stejně ve mně bouchnou saze. A vzhledem k blížícímu se jarnímu počasí a otevření venkovních zahrádek pár hladinek asi bude. Takže, nikdy neříkej nikdy.

A co Vy, budete svojí energii plýtvat kvůli nulám?

Nebo si ji radši budete šetřit na šukání?