Poslední pravda o Elišce

Říkám o ní, že byla bohyně. Popisuju ji jako dokonalou, záhadnou a nedostižnou. Ve svých textech ji zahaluju do poetických metafor, protože je to jednoduší než si přiznat, jak to doopravdy bylo. Není to lež, jen pečlivě vybrané střípky reality. Vždycky jsem si vybíral ty hezký části. Ty, co nezraňujou, ale jen pálí jak whiskey po ránu.

Ale dneska o ní napíšu naposledy bez přikrášlení. A pak ji zase zahalím do kouře vzpomínek a nechám ji tam - jako mýtus, co se čte lépe, než žije.

Eliška mě podvedla. Ještě předtím, než jsme se poprvé rozešli. Nechci tady hrát ublíženou oběť, nebyl jsem svatý, ale pravda je, že tím rozdrtila něco, co jsem považoval za nezničitelný - víru v to, že někdo může být jen můj. A já jeho.

Přesto jsme se k sobě vrátili. Protože láska není o rozumu. Láska je slepá, pitomá a tvrdohlavá jako já po třetím panáku. A tak jsme to zkusily znova. Jenže jak přišlo na to budovat něco víc, jakmile jsme se začali bavit o budoucnosti, měl jsem pocit, že mi někdo drtí hrdlo. Ne kvůli ní. Ale kvůli mě. Uvědomil jsem si, že nedokážu žít ten život, co by si zasloužila. Stabilní, klidnej, bezpečnej. A tak jsem udělal to, co umím nejlíp - utekl jsem. Ne fyzicky, ale dovnitř. Do sebe. Do psaní. Do flašky.

Eliška nebyla bezchybná. Nežárlila jen tak - někdy mi nevěřila, jindy mě chtěla vlastnit. Uměla bodnout slovem líp než kterýkoliv můj kritik. A když odcházela naposledy, byla to ona, kdo zavřel dveře, ne já. A stejně ji miluju. Pořád. Protože láska nezná logiku. Je to nemoc. Ona byla moje nákaza.

Ale tohle o ní píšu naposledy. Ne proto, že bych vše přestal cítit. Ale protože už nechci být ten, co vytahuje její jméno pokaždé, když neví co se sebou. V textech ji zase obléknu do veršů, do vzpomínek, do lehkého smutku a krásy, co bolí. V textech zase bude tou bohyní. Protože tak si ji chci pamatovat.

A možná je to lež. Ale některý lži bolí míň než pravda.