Něco o mně

“Když píšu o sobě, většinou končím v pasti. Mezi tím, co jsem a tím, co si o sobě chci myslet.”

Nejsem žádnej hrdina. Ani antihrdina. Spíš kombinace noční můry a špatného vtipu, který se pořád opakuje, dokud se mu nezačneš smát. Píšu, protože je to jediný způsob, jak to všechno vydržet. Jak neskočit z mostu, který stejně nikam nevede.

Říkají, že se člověk celý život hledá. Já se nehledám. Já utíkám. Před lidma, co mě chtějí chápat. Před ženskýma, co chtějí změnit to, co ve mě nikdy nebylo stabilní. Před sebou. A předtím, co bych mohl být, kdybych si dovolil být šťastný.

Ale štěstí mě vždycky nudilo. Všichni, co ho mají, vypadají jako reklama na antidepresiva. Já si radši naleju panáka, zapálím cigaretu a ponořím se do psaní. Protože psaní mi neklade otázky. Jen dává odpovědi, i když o ně někdy nestojím.

Ne, nejsem ten, za koho mě lidi považujou. Nejsem šukací stroj, co střídá postele jak spodní prádlo. Nejsem pijan, co se každou noc válí v kaluži chlastu. Pravda je nudnější. Většinu večerů sedím sám, s noťasem na klíně, pitím po ruce a těžkýma myšlenkama na jazyku. Píšu, protože bez toho bych se rozpadl. Píšu, protože je to jedinej způsob, jak zůstat celej.

Jsem dysgrafik. Dyslektik. Nepíšu správně, ale píšu pravdivě. Ne každý ví, co to znamená, dělat chyby a nemoci se jim úplně vyhnout. Občas mi někdo napíše, že bych se měl naučit pravopis. Ale víš co? Některý věci nejsou o gramatice. Jsou o duši. A ta moje je roztrhaná, ale pravá.

Ženský… ty mě milujou i nenávidí. Možná proto, že v každým zatraceným slově cítí, že je beru vážněji než ostatní. I když je svléknu dřív, než jim řeknu jméno, pořád je v tom víc respektu než v těch tuctovejch vztazích, co se rozsypou při prvním “musíme si promluvit”. Ženský ví, že je nikdy nezachráním. Ale možná je aspoň v tu chvíli pochopím.

A to je celý. Nejsem tady, abych měnil svět. Jen ho chci popsat tak, že si přitom pár lidí řekne - “Jo, tohle znám.”
A pokud ne? Tak ať. Nečekám potlesk. Jen klid. A další stránku.