23. Duben

23. dubna by jsme měli výročí. Každý rok to bejval takovej tichej rituál, bez pompézních gest. Žádný restaurace s bílým ubrusem, žádný trapný fotky na sítě. Jen my dva. Stačil pohled. Sex. Smích. Láhev a pár vět, co zůstali ve vzduchu viset ještě několik dní.

Letos je to poprvé, co ten den přijde a nebude tam ona. Ne, že by tam někdy byla úplně. Eliška vždycky byla trochu mimo můj svět. Jakoby se držela na hraně, nikdy úplně moje, ale nikdy úplně pryč. Jenže letos je to jiné. Letos vím, že nepřijde zpráva, ani omylem, ani z lítosti.

A já? Nevím, co budu dělat. Občas si to dovolím cítit. Ne moc. Jen tolik, aby mě to neroztrhalo. Jen tolik, aby to vypadalo jako inspirace a ne zoufalství. Ale tenhle den je zrádnej. Tady nejde předstírat, že je všechno v pohodě. Tenhle den voní jako ona. Chutná jako naše poslední ráno a pálí jako ta první noc, kdy jsem si uvědomil, že o ní jednou přijdu.

Možná jí napíšu dopis. Možná další z těch, co nikdy neodešlu. Možná ho přečtu nahlas jen sám sobě, jakoby seděla naproti mě a přikyvovala tím způsobem, kterým to vždycky dělala, když věděla, že mám pravdu, ale nenáviděla mě za to. Možná ji to pošlu ve zprávě. A pak toho budu litovat. A pak si řeknu, že je to stejně jedno.

Nebo udělám to, co mi přijde jako nejlepší nápad. Zamknu mobil, notebook, všechno, co mě může dovést k tomu, napsat jí. Zavřu svět do šuplíku, koupím si flašku, možná dvě, a opiju se tak moc, jak jsem se dlouho neodvážil. Tak moc, že se mi rozmažou roky a všechno bude najednou jednoduchý. A prázdný.

A ráno se probudím s kocovinou. Nejen tou fyzickou, ale i tou emoční. A budu o den dál. O další den bez ní. Bez odpovědi, bez kontaktu, bez naděje. Ale i bez lhaní sobě samýmu.

Protože 23. duben bude navždy patřit jí. A možná i mě.
Ale už nikdy nám.