Svatý grál má pysky

Nevím, kdo první začal mluvit o svatým grálu jako o kalichu. Určitě to ale byl chlap, co nikdy nelezl ženě mezi nohy. Protože kdyby jo, dávno by pochopil, že ten pravej grál není zlatý pohár ani ztracená relikvie někde v prdeli historie. Ten pravý grál je mezi stehny ženy. Měkkej, horkej, mokrej a proklatě nedostižnej, když ho fakt chceš.

A ne, nejde jen o sex. I když ten je silně návykovej. Jde o ten moment, kdy ti dovolí vstoupit. Ne fyzicky, ale i do její mysli, do její intimity, do její důvěry. Když si k tobě lehne nahá, ne proto, že tě chce, ale protože ti věří. Když ti dá svoje tělo a ty víš, že právě teď držíš v rukou něco, pro co by církev obětovala půlku svých dogmat, jen aby to mohla spatřit.

Možná to zní jako rouhání. Ale upřímně, co je víc svatý než ženský tělo? Co má větší sílu než její touha, když se jí dotkneš přesně tak, jak potřebuje? Co je větší mystérium než ženský orgasmus, kterej není nikdy stejnej, nikdy jistej, ale když se ti ho podaří vyvolat, máš pocit, že jsi v tu chvíli v ráji?

Lidi hledají grál po staletí, zatím co on byl celou dobu tady. V posteli, na gauči, na zadním sedadle auta. V úsměvu holky, co tě nechá zajet rukou pod kalhotky a přitom se ti dívá do očí tak, že víš, že jsi ztracenej.

Tak jo. Jestli se někdy bude psát nová bible, navrhnu kapitolu podle pravdy. Evangelium podle těla. Podle klitorisu. Podle šepotu, který ti říká do ucha “ještě”. Protože žádná legenda, žádná svatá relikvie se nevyrovná okamžiku, kdy se žena otevře. Doslova. Přijme tě. Pohltí tě. A ty pochopíš, že tohle je ten ztracenej grál, o kterým celou dobu mluvili.